Otázka navozující citlivé téma. Je sport rasistický? Při pohledu na současný sport a zejména na některé jeho disciplíny přichází na mysl mnohým. Leč ptát se veřejně? Raději nikoliv.
Ve Francii se s námětem rasové nerovnosti ve sportu vytasil při příležitosti olympijských her v Aténách v roce 1996 politicky přidrzlý vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen, který si neomaleností dělal pověst a firmu. „Na Olympijských hrách se jasně ukazuje nerovnost černé a bílé rasy. Nic si nevymýšlím, jen konstatuji skutečnost, že rasy nejsou co do schopností stejné“.
Dá se s téměř jistotou tvrdit, že tento výroku nevyjadřoval obdiv k černé rase. Spíše z něho trčel docela srozumitelný podtext. Černé svaly, bílý mozek. Anebo na líci mince poklona a na jejím rubu ironie provázená pohrdlivým úsměškem.
Jak tomu tedy je ve skutečnosti? Kde je pravda? Když se díváme na finálové stovky na olympiádách posledních desetiletí a na velkých světových soutěžích v bězích vůbec, zrnko nejistoty se zaseje a klíčí... dobře, nelze to tak přímo říci, ale stejně, opravdu ne?
Na tento kluzký a zrádný terén se vydal sportovní novinář Jean-Philippe Leclaire. V knize s názvem „Proč běloši běhají pomaleji?“. Autor dobře ví, jak citlivé téma si vybral. Leč nedal se zvyklat. „Pokud svou knihou vyvolám debatu a kritické hlasy, nebo dokonce pohoršení, nebudu předstírat, že jsem nic podobného předem netušil“, přiznává v literární příloze jednoho deníku. Asi to není špatný přístup. Pokud je nějaká otázka přítomna v atmosféře doby, byť i jen neveřejně, proč neříznout do vředu?
Historie „rasové otázky“ ve sportu, zejména atletice je dobře známá. Tento sport kdysi určený spíše vyvoleným byl po dlouhou dobu výsadní záležitostí bělochů. Leč černoši, zprvu zejména američtí, bílou hegemonii již více jak 75 lety porušili. Výkony Jesseho Owense, který získal čtyři zlaté na olympiádě v Berlíně v roce 1936 a po řasu let pak držel světový rekord ve skoku dalekém, jasně odmítly Hitlera a jeho teorii nadřazené rasy.
Tommie Smith a John Carlos téma rasové rozdílnosti zpolitizovali. Na podiu vítězů při mexické olympiádě v roce 1968 přišli oba s černou rukavicí na pravicích. Při americké hymně je pozvedli. Protestovali tak proti rasové segregaci ve své vlasti. Lucien Sainte-Rose, sprintér z francouzských Antil a člen vítězné štafety na ME v roce 1974 poukázal na rozdílné odměňování a financování bílých a černých atletů Francie. Černí dostávali třikrát méně než bílí.
Nová hvězda francouzského sprintu, Christophe Lemaitre, skromný klučina ze Savojska, dnes prohání černé soupeře. Je již ověnčen medailemi z loňského světového šampionátu a představuje vážného uchazeče o nové pocty na letošní olympiádě v Londýně. Ve francouzském tisku je zpravidla označován jako „nejrychlejší běloch v dějinách“. Za výkony v minulém roce mu blahopřála Marine Le Penová, současná vůdkyně krajně pravicové Front national, stejně jako mu holdovali nositelé idejí amerického rasismu z Ku Klux Klanu.
Z čeho vychází a o co se opírá představa nadřazenosti černochů ve sportu? Autor knihy „Proč běloši běhají pomaleji“ porovnává řadu hypotéz z oblasti anatomie, fyziologie, hormonálního vybavení a genetiky. Takovou orientací se logicky dostává na stranu pojetí, která rozdíly spojují především s biologickými a fyzickými předpoklady. I když tyto souvislosti neplatí vždy a po všech stránkách, což Leclaire sám uznává, přesto se přirozené dispozice jeví v jeho výkladu jako věc zásadní a určující. Následkem toho se z odpovědi na otázku, proč jsou běloši pomalejší, zcela vytrácejí příčiny společensko-historické, byť jsou zřejmé.
Černoši, po staletí drženi v chudobě a otroctví kolonizací, diskriminováni jako společenský celek, se masově vydávají hledat štěstí ve sportu. Je to pro ně oblast méně uzavřená, méně nepřístupná, než ty ostatní. Zejména atletika a její technicky méně náročné disciplíny, především běhy, to nevyžaduje velké náklady a složitou průpravu. Ponecháme-li stranou nutnost trenérského „knowhow“ pro špičkové výsledky v bězích, k samotnému běhání netřeba nijak mimořádného vybavení a prostředků, na rozdíl kupříkladu od tenisu, veslování nebo jezdectví. To jsou disciplíny dosud s přívlastkem „aristokratické“, neboť přístup k nim a jejich provozování jsou podstatně složitější a dražší.
Je pravdou, že se společenské skutečnosti vysvětlují často biologicky. Leč vede to jen k míchání přirozenosti a dějin a k jejich zaměňování.
