Pocit viny a náklady integrace

„Bezprostřední vztah mezi uznáním omylu, který byl spáchán v minulosti, a rozumnou politikou, která myslí na budoucnost, neexistuje“, píše německý esejista Peter Schneider v textu, zveřejněném týdeníkem Der Spiegel a přetištěném francouzským listem Le Monde. Staví se tu zásadní téma, definované sice v německých souvislostech, leč platné pro celou Evropu. Pocity viny z minulých poklesů (německý rasismus, francouzsko-britský kolonialismu), podobně jako soucitnost a svobodomyslná vznešenost, nezřídka přeháněné v reakci na včerejší bezcitnost a nesvobodu, nejsou pokaždé dobrými rádci evropské integrační politiky.  

Celá západní Evropa potřebovala pro svoji poválečnou obnovu velké množství pracovní síly. Místní zdroje nestačily a tak se otevřely dveře ekonomicky motivovanému přistěhovalectví. Zprvu se chápalo jako dočasné opatření, spočívající na cirkulujících a hostujících dělnících. Leč ropná krize a první červánky mezinárodního terorismu postavily otázku, jak přílišný pohyb námezdní síly omezit. A tak se zrodil projekt scelování imigrantských rodin a jejich usazování v hostitelských zemích.

Dnes se takové „rodinné přistěhovalectví“ pokládá za zdroj všech současných problémů. Leč oním zlem není samo někdejší opatření. Scelování rodin by bývalo nemuselo vést ke stále většímu zatěžování systému sociální pomoci a vytváření paralelních společenství, pokud by bylo doprovázeno jasně formulovanými integračními povinnostmi a zásadami. Ty se dají vyjádřit poměrně jednoduše – povinnost navštěvovat jazykové kurzy, respektovat zásadu povinné školní docházky, poznat kulturu hostitelské země a respektovat její ústavu a zákony.

Vypadá to jasně, ale názorová rozpoložení hostitelských společností nedovolila tyto jasné zásady imigrantům určit za povinnost. Podepsaly se na tom pocity typu „nemůžeme náš jazyk vnucovat nevinným imigrantům“, „nemůžeme předepisovat jakékoliv omezování jejich vlastní kultury“.  K tomu se přidávala tolerance hraničící s lhostejností, eroze autority orgánů správy, justičních institucí a bezpečnostních složek, jejichž dílčí přehmaty začaly nezřídka  účelově využívat asociace a sdružení občanské solidarity šermující Všeobecnou deklarací lidských práv. Nemluvě o propadu respektu k veřejné škole a oslabování její stmelující funkce ve společnosti. 

Vývoj vede ke stavu, který charakterizuje téměř totální blokáda otevřené, slušné a rozumné diskuse o současnosti a perspektivách imigrantů z odlišných kulturních prostředí. Zvětšuje se propast mezi levicově naladěnou částí společnosti a konzervativci. Jedni kritickou analýzu, v níž se objeví zmínka o kulturních souvislostech obtíží v soužití imigrantského a hostitelského prostředí, okřikují jako kdyby šlo o rasismus a populo-nacionalismus a vyhrožují soudy. Druzí odmítají odpovědnost a dávají najevo, že nejsou ochotni nést sebemenší, byť nevyhnutelné náklady přistěhovalectví.

V Německu vyvolala nedávno velké vzrušení i pobouření kniha Thilo Sarrazina „Německo spěchá k sebezničení“. Ve Francii se mocně diskutovalo nad knihou „Popření kultur“, kterou napsal sociolog Hugues Lagrange.  Shrnuje závěry výzkumů mládeže z imigračního prostředí a hodnotí souvislosti mezi kulturním zázemím, zločinností a integrací. Poprask sice dělá knihám reklamu, leč zpravidla neguje věcnou diskusi. Média vypichují druhořadé prvky argumentace a staví autory do podezřelého světla. A veřejnost se následně utíká k vyjadřování solidarity s napadaným a pomlouvaným.

Je jistě v pořádku poučovat se o rasismu, leč nikoliv proto, aby se s heslem „Pozor rasismus!“ mávalo pokaždé, když někdo upozorní na nezdary integrace přistěhovalců z jiných kultur. Zastánce takových kritik pokaždé určitě nespojují jen dobré úmysly. Leč je snad méně pobuřující skutečností to, nač upozorňuje francouzský sociolog  - „nadměrné zastoupení mladých z černé Afriky na delikvenci ve Francii“ - či německý esejista  - „ nemalá část muslimských imigrantů v Německu končí v sociálních sítích, z nichž po generace nevychází“?

Není snad alarmující, když 72% přistěhovalců tureckého původu v Německu ve věku mezi 22 až 64 let nemá dokončenou školu a musejí se spojit s příležitostným zaměstnáním, jehož nabídka stále klesá? Nejsou nebezpečím pro budoucnost Evropy nejen mladí muslimové, ale i všichni mladí, kteří nedokončí školu, nezapojí se nebo nejsou zapojeni do ekonomického a společenského života a přežívají v paralelních světech, nezřídka nepřátelských či uzavřených demokracii?

Každého, kdo upozorňuje na vršící se překážky integrace přistěhovalců, je sice snadné označit za rasistu, leč co dál? Třeba takový kritik jen žádá to, abychom se dívali více na současnost a budoucnost než na to, co je minulostí. Ostatně, žádné poučení z minulosti nám nemůže zakázat stavět před přistěhovalce jisté závazky. Stejně jako nás nemůže zbavit povinnosti dávat nezbytné prostředky k integraci příchozích a ukazovat snahu žít společně se všemi, kteří jsou ochotni přijmout rovnost v právech a respekt k zákonům.

Poučení? Máme my v Čechách štěstí, že nás z minulostí netíží žádné velké trauma ve vztahu k jinakosti. Žádný kolonialismus, žádné rasové zákony. Otázku poválečného vypořádání se sudetskými Němci bych sem netahal, neboť se jedná o téma jiného druhu. Můžeme si dokonce myslet, že integrační potíže, s nimiž dnes zápasí velké země západní Evropy, se promítají do přísnosti opakovaně adresované novým demokraciím ve střední a východní části kontinentu ze strany západoevropských politiků a expertů, když se začne mluvit o menšinách. Leč jako cenu by mělo bránit se výčitkami či zesměšňováním cizích nesnází, které se nás bezprostředně zatím netýkají? Jediný smysl má vědomí, že evropská zkušenost je společná. Navzájem si zřejmě nejvíce prospějeme, nedovolíme-li, aby z evropské paměti vypadly naše vlastní omyly a zároveň se nenecháme strhnout k opakování chyb druhých.