Poučení z „arabského jara“

Před třemi roky zahájilo Túnisko vlnu protestů v arabském světě. Následovaly ho zprvu Egypt, poté Libye, Jemen, Bahrajn a nakonec Sýrie. Zařadily se do proudu hnutí „arabského jara“. Toto pojmenování se ustálilo jako výraz touhy po důstojném životě a svobodě.  Probudila se v arabských národech po dlouhá desetiletí vystavených libovůli a brutalitě autoritativních a zkorupovaných vůdců a jejich režimů.

Kam to dospělo, je dobře známé. Túnisko zápasí osamoceně za záchranu naděje v demokracii. Tamní parlament po dlouhých sporech a několika politicky motivovaných vraždách dal v minulém týdnu stop snahám vepsat zásady šaríy, božího zákona islámu, do nové ústavy země. Egypt se loni v létě vrátil k vládě generálů. Vyhnali od moci ve volbách vítězné Muslimské bratrstvo a dnes se pokoušejí referendem o nové ústavě přisvojit si právo rozhodovat, jakou opozici povolí. Chaos zmítá Libyi a mění zemi v cvičiště islamobanditů. Sýrie je rozervána občanskou válkou, v níž se ztrácí přehled, kdo je kdo a za co a koho bojuje. Nezdravé výhonky tohoto stavu hrozí zničit soudržnost syrských sousedů, Libanonu a Iráku.

Netřeba se utvrzovat v tom, že naše doba prospívá zvyklosti soudit rychle a důrazně. Nejen v anonymních diskusích na internetu, ale i v projevech ve veřejných sdělovacích prostředcích. Jaképak „arabské jaro“? Iluze se špatným koncem. Na Araby platí, víme pane, jen lety ověřené diktatury. Západní vlády špatně kalkulovaly. Nikdy neměly arabské diktátory opustit a přestat podporovat.

Podlehnout skeptické vševědoucnosti je tak  snadné!  Leč uplynulé tři roky si zaslouží více než jen mávnutí ruky a pohrdlivé „dalo se to čekat“.  I když to zajisté nevyvolá nijak masový souhlas, patří se připomenout alespoň tři nové skutečnosti z uplynulého tříletí.

Arabský svět se mění. To zaprvé. Bouřlivě, pomalu, místy s přešlapování, ovšem natrvalo. Nese s sebou samozřejmě závaží v podobě civilizačně kulturních komplexů a předsudků, hrdost nomádů a přizpůsobivost usedlíků, dobré i špatné rysy mentality.  Leč to vše dokáže jen částečně zbrzdit a zauzlit podstatnou stránku probíhající proměny, totiž její nevratnost.

Stávající mocenské síly na vrcholu se střetávají s jedinou opozicí, kterou nedokázaly zlikvidovat. Tou je politický islám, Muslimské bratrstvo.  Vzdorují o to lépe, čím více se ona tak řečená „opozice“ ukazuje jako neschopná vládnout, řídit společnost v moderních podmínkách a v horším případě je neochotná zřeknout se „spravedlnosti“ prosazované pokud nikoliv přímo vražděním odpůrců, tak alespoň omezováním individuální svobody a dohledem nad ní.  

Nic nebude jako bylo dříve. Touha po důstojném lidském životě se nemůže vytratit, i když to vypadá jako by byla nyní z arabského světa zase vymazána. I egyptským důstojníkům dochází, že s oživováním starého systému je konec. Rovněž syrský režim, i když dosáhne „vítězství“, sotva přežije válku, kterou rozpoutal proti části svého obyvatelstva.

Druhé poučení se týká Západu. Padla iluze o jeho možnostech a schopnosti ovlivňovat běh světových událostí do všech důsledků. Mubáraka v Egyptě neopustili Američané. Zradili ho jeho vlastní důstojníci, kterým došlo, že věci už nepůjdou postaru. Nechme stranou spekulace, že jim agenti z Pentagonu něco našeptali. Američané s Evropany usnadnili pád Kaddáfího. Sotva však mohli poskytnout Libyi prostředky k tomu, aby vítězové dokázali dostat pod kontrolu to, co následovalo. Západ si patrně počínal špatně v případě krize v Sýrii. Měl však opravdu možnost něco podniknout k záchraně této drobící se zemi? Jako o kořist se o ni dravě a barbarsky začali bít islámští tmáři a gansteři, cynicky manipulující s bídou, nespokojeností a následně i válkou vyvolaným utrpením obyčejných Syřanů.   

Osud arabského světa je v moci jen a pouze samotných Arabů. Oni si musejí udělat pořádek ve vlastním domě. Leč momentálně se nechávají uvěznit do náboženské války, která nemá daleko vzít si vzor z náboženských válek v Evropě v 16. a 17. století. Tato válka, stavící proti sobě zastánce sunnitského islámu a vyznavače islámu šíitského, je třetím poučením. Vychází z mocenských ambicí Saúdské Arábie jako centra ortodoxní sunny a Íránu jako hlavního patrona dizidentské šíy.

Rozpad starého systému oživil prastaré předsudky a emoce. Něco podobného jsme viděli v nacionalisticko-náboženské formě na Balkáně a v bývalém sovětském Rusku po zaniku východního bloku a sovětského impéria. Hlavní příčina tohoto stavu je ovšem jiná. Chybí schopné a dostatečně vlivné politické síly domácí, které by dokázaly formulovat, hájit a do života uvádět principy společensko-politické reformy a občanské tolerance. Platí-li první poučení, že změna v arabském světě je nezvratná, je zrod takových sil jen otázkou času. Leč odhadovat, kdy k tomu nakonec dojde, si už neodvažuji.