Papež a prezervativ

Boj s nemocí AIDS se stává náboženstvím 21. století. Nabyl jsem takový dojem při sledování francouzských reakcí na rozhovor papeže Benedikta XVI. s novináři při jeho nedávné cestě do Afriky. Ohňostroj nevázaných bonmotů, který by mohl vyvolat usměv, kdyby se nejednalo o téma tak tragické.

Francouzské celebrity všech kategorií defilovaly v tak zvaným zábavných televizních pořadech a před kamerami vyjádřily své pohoršení. Lidé, kteří mají ve zvyku se papeži vysmívat, běžně kašlou na to, co říká, a nevynechají jedinou příležitost, aby se posmívali víře. Nikoliv samozřejmě té své, té „pohodové“, jak by se dalo říci s použitím frekventovaného adjektiva ze současné hovorové češtiny, té víře, co je v módě mít a dělat si po svém a dle vlastního výběru. Ne. Leč víře katolické, té, která by „mohla být dobrá“, kdyby nebyla tak „institucionalizovaná“ a neovládaly jí zkostnatělé mozky.  Najednou se jim hodil výrok, kterého se chytli, aby se o pontifa maxima otřeli a dali, samozřejmě bez jakéhokoliv rizika sankcí, najevo, že je to vskutku jen tmář a suchar.

O co šlo? Papež letěl do Afriky. Sužované nejen nekonečnou bídu, ale i decimované nemocí AIDS. Nejvyšší kněz katolické církve jel především na pastorační cestu mezi africké katolíky. Jeho posláním není řešit epidemii AIDSu, leč je-li dotázán na názor, jak s epidemií bojovat, co dělat, mlčet nemůže. A novináři jsou cvičeni k tomu, jak udržet rozhovor ve své režii. Padlo slovo prezervativ a papež byl nucen, k radosti mnohých, toto slovo použít. „ Soustředit se na distribuování prezervativů, to nese jen riziko, že problém bude narůstat. Zásadní angažovanost má dvě stránky - humanizaci sexuality a soucit s nemocnými“. První část papežovy odpovědi pobouřila natolik, že tu druhou už málokdo pokládal za  nutné slyšet! A francouzská média se postarala o další. Byly to dny ubohé silou nejapností a pomluv, hlásaných apoštoly nesnášenlivosti k papežskému úřadu a propagandisty salonního boje s AIDSem. A kdo si nezapíchl symbolickou smyčku červené stužky do klopy, výraz solidarity s nemocnými, jako kdyby nesměl do televize.

Papežův názor je možné kritizovat, pokud si uděláme čas se s ním seznámit v plném znění. Lze s ním nesouhlasit jako se zpozdilým a ignorujícím dobu. Lze se nad ním i pohoršovat. Jsou k tomu však nutné urážky? Je možné zachovat respekt a přitom bojovat. Je možné polemizovat, aniž by se diskutující musel chovat nedůstojně. To platí pro kritiku postojů a názorů všech vyznání a náboženství. Leč je tentokrát skutečný důvod ironizovat, zesměšňovat, dávat najevo pohrdání? Nejhorší variantou duchaplnosti je duchaplnost bezduchá.

Benedikt XVI. měl odvahu říci nahlas a naplno, že problém AIDSu neodstraní prezervativ, nýbrž dvojí lidská angažovanost. Řekl nejprve „prezervativ neřeší, nýbrž dělá problém“ a pak tento výrok upřesnil. Spojil to, co jako katolická autorita říci musí, s uměřeným intelektuálním rozhledem. Diskutabilní princip vyslovený na počátku - prezervativ je bezcenný – vyvažuje rozumovou střízlivostí. Jinak řečeno, soustředíme-li se v boji s AIDSem jen na prezervativ, a nikoliv především na humanizaci sexuality a soucit s trpícími, nemůžeme vyhrát. Rozum je u papeže šťastným pomocníkem víry. Když před časem adresoval podobný apel v duchu aliance víry a rozumu islámu, tleskalo se mu na Západě mohutně. Aféra s prezervativem bohužel svědčí o tom, že se tak stalo nikoliv proto, že by papežovo poselství bylo tehdy pochopeno, nýbrž proto, že se za jeho výroky spatřovala módní kritika islámu.

Pohoršené veřejné polemiky kolem papežových výroků by nevznikaly, pokud by se lépe četlo to, co říká, a přemýšlelo se o tom. Více se však obávám toho, že tyto povrchní kampaně sekularizují nejvyššího představitele katolické církve špatným způsobem. Spor o prezervativ zužuje papeže na politickou figuru (a ta by, jak zvykem, měla přece lidem říkat to, co chtějí slyšet) a nerespektuje ho jako osobnost přesahující veřejný život. Následně vznikají tragikomické zkratky. Na jeho bedra se klade odpovědnost, která je absurdní. Protože vyslovil pochybnost nad prezervativem, stává se prý spoluviníkem dalšího šíření AIDSu ve světě.  

Nemám v úmyslu být advokátem papeže za každou cenu. Chci jen podtrhnout, že myšlenka Benedikta XVI. by si zasloužila jinou ozvěnu. Méně pohoršenou a zajímající se více o podstatu problému než o hysterickou a zraňující formu. Kvůli tomu, že jde o AIDS, nemusí rozum ustupovat srdci. Měli bychom trvat na tom, že před tím, co nám moderní život přináší v dobré i ve zlém máme právo mít skrupule, váhat, stejně jako být odvážní a zároveň zdrženliví. Nejsme povinni se vrhat jako ohaři po stopách všeho, co vypadá jako tajemství doby a o čem se nediskutuje, nad čím se neváhá, protože se to zrodilo právě teď a je v módě to brát za hotovou věc. Mám dojem, že jsme si zvykli nasedat do vlaku jen proto, že právě přijel, aniž bychom se starali o to, kam nás poveze.

Boj s AIDSem je zatraceně vážná věc. Bez přehánění v něm jde o záchranu alespoň části lidstva. Je to složitý, těžký lidský úkol, žádné náboženství. Nepotřebuje ani křížové výpravy, ani velekněze, ani cenzory sdělovacích prostředků. Stejně tak se obejde bez celebrit, jež rozdávají za asistence kamer rady a prezervativy. Žádá soucit a soustavnou, trpělivou a nekonečnou práci.