Dobrý přítel je jako konto ve Švýcarsku. Není třeba ho vidět každý den. Podstatné je, že existuje. Maxima přátelství zdůrazňující váhu spolehlivosti. Jak je to vlastně dnes s přátelstvím? Zůstává jeho hodnota nedotčena časem anebo podléhá inflaci?
„Existují tři druhy přátel“, napsal jeden francouzský moralista v 18. století. „Ti, kteří vás mají rádi, ti, kteří se o vás nestarají, a ti, kteří vás nenávidí. Stačí to vědět a myslet na to: jeden skutečný přítel za cenu dvou“.
Jako vše, co se týká lidí, je třeba se i na přátelství dívat přes lidské slabiny a nedostatky. Nic není v lidském světě dokonalé, ani přátelství. Přesto se z něho čas od času dělá „náboženství“s představou ideálu, který zavazuje. I to je lidský sklon. Určit si příkazy a zákazy, aby se dalo kárat a moralizovat. „Náboženství přátelství“ má různě zapálené vyznavače, ostatně, jako všechna jiná náboženství. Oddané přívržence a pochybovače, horlivce a liknavce, loajální služebníky a zrádce.
A potom jsou tu módní vlny, které přicházejí s plynoucím časem. Co platí dnes? Buďte vítáni ve svůdném světě moderních přátel. Buďte vítáni na Facebooku. Tady lze lovit přátelé, lákat je, dělat si z nich sbírku a výstavku. Tady vznikají pomyslné vazby, kterým se věří. Facebook, můj život, moji přátelé! Facebook, moje spása! Pozoruhodným převratem ve vývoji citů a pocitů se v této virtuální kavárně stává přítelem každý, kdo se zrovna namane. Přátelská náklonnost se tu rozdává marnotratně a bez velkých rozpaků. Nakonec máme desítky přátel, jejichž jména se nám už pletou a sem tam i těžko vybavují. Leč proč si s tím lámat hlavu, stačí se usmívat a bez rozpaků podávat ruku.
Předchozí generace pěstovaly spolužáky, kamarády ze školy a z vojny, soudruhy a bratry. Taková přesně definovaná náklonnost je pryč. A ta pojmenování zastarala. Ze soudruha se stalo slovo hanlivé, bratr příliš načichl náboženskou zatuchlinou a tak se raději stáhl zpět do rodiny. Kamarád, to je slovo jak ze staré školy. Přítel, to je něco jiného. Jak přizpůsobivé, pružné a ohebné pojmenování! Jak universální! Dát se nosit na navrch i vespodu, jednou na odiv lícovou stranou, podruhé naruby. Lze ho brát i na jedno použití. Užitečný nástroj „vztahovosti“ dobře pasující na náš sklon k pohodlí. S promlčecí lhůtou bez doživotního závazku.
Naše krásná doba, plná postmodernistické lehkosti, hravosti a nezávaznosti otevírá náruč přátelství na mrknutí okem doslova na každém kroku. Milujme se! Rozhodně a svobodně! A neberme to moc vážně.
Kdysi býval přítel vzácností a pokladem. Nevymezoval se tím, co pro mě může udělat, nýbrž tím, co pro něho mohu udělat já. Příteli se důvěřovalo, bylo na něj spolehnutí. Zklamal-li, neslo se to jako těžká rána. Ale vše se vyvíjí. I přátelství. Jeho pokrok má jednu výhodu. Od současného přítele se mnoho nečeká. A expanze přátelství vede k zapomínání. Přátelé mizejí v množině nově přibývajících, aniž bychom si toho moc všimli, natož aby se nás to příliš dotklo. A pokud přítel nějak selže, zklamání je menší než bylo kdysi.
Anebo je tomu jinak? Pravda, přátelství se přestalo dramatizovat. Zvyklost ho vyvyšovat a projektovat do něj to nejlepší z nás ochabuje. Cíl a prostředky v přátelství se posunují, ba převracejí. Myslíme častěji na přátele s ohledy vůči sobě, nikoliv vedeni v prvé řadě starostí a zájmem o druhé. Vychází to ze zdrženlivosti, z obavy nebýt vtíravý, ale rovněž z egoismu a sebeobdivu, který se už nepokládá za něco silně nepatřičného. Je přece tolik věcí, tolik laskomin a tolik lákadel, které máme rádi a zříkat se jich nehodláme. Ve věku, kdy „být v pohodě“ stojí v žebříčku osobních ambicí skoro nejvýše, je osobní pohodlí přece „legitimní“.
Jak všechny tyto moderní pokroky a posuny v chování sladit s nároky přátelství? Učiníme z přátel „známé“, s nimiž si pouze vzájemně vyměňujeme služby a protislužby, anebo nám ještě zůstává trocha ochoty zvažovat přátelství přes nadčasové maximy a ideál? V každém případě přátelství, které zavazuje, je stále obtížněji snesitelné. Leč nehodlám kvůli tomu propadat chmurám. Drahocennou ingrediencí v alchymie přátelství je smysl pro humor. A pak se mi zdá, že jeden rys v přátelství nepřestává vzdorovat času. I když jsme zapomnětliví a roztržití, měli bychom si občas připomenout, že skutečný přítel dokáže čekat. A nepřestává věřit, že mu pošleme signál a výtah. Anebo jsem zcela mimo?
