Kdo je rasista a co je to rasismus?

Je rasismus jen teorií nerovnosti ras? Co to je, když se připouští a dokonce brání nerovnost práv celých lidských skupin ve jménu tradice nebo ve jménu náboženství spojeného s těmito tak zvanými tradicemi? Není to zvrhlá forma rasismus? Bojovníci proti rasismus si často vystačí s tím, že se pohoršují na tím, co někdo nešikovně prohlásil na adresu nějaké etnické skupiny. Že by se o zvrhlé formy rasismu nezajímali?

Včera přinesly noviny krátkou zprávu. Zabrala patnáct řádků na čtvrtce stránky. „V Jemenu zemřelo dvanáctileté děvčátko při porodu“. Dvanáctiletá manželka! A umírá, když přivádí na svět nový život. Aby se tak mohlo stát, musela mít zřejmě tělesný vztah s mužem. S manželem. Jak se dozvídáme, je mu něco přes jedenáct let.

Kam se poděla tolik omílaná práva člověka a práva dítě? Proč jejich obránci, což jsou nezřídka stejní lidé, kteří učinili boj rasismem svým povoláním, nezvedají varovný prst nad ohavným zločinem? Není snad tento porod zločinem? Kdyby Fauzíja, jak se dívenka jmenovala, nebyla bez možnosti obrany postoupena muži, který z ní učinil svůj majetek, s nímž může dělat cokoliv, nebyla by dnes mrtvá. 

Rasismus, to může být také tato dobře promyšlená přetvářka. Žádá od nás ohledy k Jemencům, kteří pouze „respektují tradice“, když předávají děvčátka násilníkům. Argumentem pro tuto zvyklost je sunna, sbírka islámských tradic, a příklad proroka islámu. Oženil se s Ajšou, když jí bylo devět let. Muhammadovi obhájci sice tvrdí, že prorok začal svou mladičkou choť „navštěvovat“ až poté, kdy dosáhla dvanácti let. Leč to podstatu otázky nijak nemění. Nehledě na to, že argumentovat dnes zvyklostí středověké zaostalé Arábie, starou více jak třináct století, je poněkud scestné. Postoupit muži dítě, aby si ho vychoval vlastní rukou tak, že už nikdy nevznese slovo protestu, to není nic jiného než volnost pro totální zotročení mladé bytosti.

Smutný osud jemenského děvčátka varuje. Pravda, je to extrémní případ a už slyším ty, kteří ho dávají do závorky. „Negeneralizujme, všichni muslimové nejsou stejní a zaostalý Jemen jim není příkladem“. Dobře, není důvod nesouhlasit. Leč stejní lidé tvrdí, že zahalování muslimek v Evropě je marginální záležitostí a v rámci svobody vyznání, bychom jim „ten kus textilu“ vyčítat neměli.

Opravdu neměli? Nesouhlasím. Burky a závoje to je pouze první kapitola seriálu, který začíná zahalováním a končí smrtí při porodu jedné dvanáctileté Fauzíje. Otroctví zůstává otroctvím, ať je občanské nebo náboženské. Ženy, které jsou bité za to, že si dovolily nadzvednout závoj, aby si osušily tvář od potu. Anebo proto, že nesklopily oči. Vy jste je možná ještě neviděli. Já mám nezřídka to „potěšení“. Doprovázeny bratry na fakulty pařížské university, aby se náhodou nedaly do řeči s nějakým spolužákem nebo aby se jim naopak každý jejich „nevěřící“ kolega raději vyhnul.  

Nepopírám, že existují ženy, které dávají přednost otroctví před svobodou, protože z ní mají strach. Žádají svobodu sloužit, být těmi „domácími černými chůvami“, oddanými svému pánu. Nechtějí emancipaci, jež je nutí jednat a rozhodovat za sebe. Budiž. Ostatně, nemýlím-li se, i Abraham Lincoln zrušil otroctví jen z poloviny. Ale ať se skrze tyto „dobrovolné otrokyně“ nemluví za všechny ostatní ženy!

Být proti rasismus, to je v pravém slova smyslu žádat hlasitě a hrdě: Už nikdy více další Fauzíju, ani v Jemenu, ani kdekoliv jinde na světě. Spravedlnost pro Fauzíju v duchu práva lidského jedince být výhradním vlastníkem svého osudu. Ne burkám a závojům, které dovolují mužům držet ženy jako otrokyně!