Arabské jaro v zimníku

Jaro arabských národů začíná zábst. Naděje zrozená před dvěma lety v Túnisku přivádí na svět syrskou tragédii.

Nadaleko odtud jiná vzpoura ve jménu demokracie předává moc islamistům z Muslimského bratrstva. Kdysi nadějné jaro nechává za sebou úhor. Nadšení se nechává přehlušovat rozhořčením. Pracovní příležitosti mizí, pouličních násilností přibývá, politická svoboda sotva dýchá, práva žen jsou na ústupu. A salafismus, nejradikálnější forma islamismus, nabývá na síle.

Evropané zapomněli, že potřebovali dva a půl století plné převratů než došly k právnímu státu a politické svobodě. Dnes jako kdyby od arabských sousedů čekali zázraky a pohoršují se nad jejich počínáním. Události v Sýrii berou valem optimismus. Egypt a Túnisko se potýkají s přívalem obtíží a nahrávají růstu obav. A sebevědomí mudrcové s mantrou  „my jsme vám to přece říkali“ se vysmívají těm, kteří vítali „arabské jaro“.

Populární módou se stalo láteřit na vlády, které z Londýna, Washingtonu a Paříže uvítaly povstání a odvrátily se od arabských autokratů, svých někdejších spojenců. Současní hanobitelé arabských revolt se nechávají slyšet, že západní spojenci prý měli pomoci bývalé arabské potentáty udržet u moci.

Jaká hloupost! Bývalé režimy v Egyptě a Túnisku nesesadila žádná „zrada“ Západu. Porazily je jejich vlastní neúspěchy. V arabském světě se často předceňuje síla Spojených států a americké možnosti ovlivňovat tím či oním způsobem světový vývoj. V mnohém to připomíná obraz, který o USA vytvářela někdejší komunistická propaganda. Každý demagog si dokáže dle své potřeby hrát s variacemi na americkou všemocnost. Podle většinového arabského mínění jsou Američané všemocní a všeho schopní. Žárlivost si přitom s nenávistí podávají ruce. Když Západ nedělá nic, je to to proti Arabům. Podniká-li něco, koná tak rovněž na jejich úkor.

Dopadlo by to snad lépe, kdyby Američané, Britové a Francouzi nezasáhli v Libyi? Uchylovat se ke „kdyby“ má historik zapovězeno. Leč dovolil by si tentokrát zhřešit, velmi pravděpodobně by došel k závěru, že by ze západní pomoci starým arabským autokraciím nevzešlo víc lepšího než jenom jiná občanská válka a žádné vítězství Kaddáfího a jeho noshledů.

A co povzdech nad tím, že volby nedaly moc těm, kteří manifestovali v ulicích? Pozorovatelé se přece vzácně shodli v názoru, že existuje pouze jediná organizovaná opoziční síla. Různě pojmenovávaný a více či méně fundamentalistický politický islám v podání Muslimských bratří. Na rozdíl od názorově disparátní ulice jen on dokázal zvládnout volební hru. Jak praví osvědčené politické pravidlo: u volebních uren pouliční protesty slábnou.  

Od zvolené cesty čekat zázraky nelze. Islamismus u moci může zajistit akorát rostoucí příval deziluzí. V sociálních záležitostech nenabízejí Bratři více než jen charitu. Na řešení hospodářských otázek mají mlhavě liberální představy. Jejich program se dá shrnout do jediné věty: „Islám je řešení“. Není divu. Studovali korán, nikolik veřejné finance. Četli vyprávěnky o islámském prorokovi, nikoliv Adama Smithe. Se stoupající křivkou nezaměstnanosti jsou na nejlepší cestě dokázat, že islám na řízení země nestačí.

Napodobí snad egyptští a túniští islamisté turecké islamisty a vykročí ve stopách turecké Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP)? Zprvu něco takového naznačovali. Leč za dobu, během níž jsou u moci, nic na tento způsob nepředvedli. Pokud mají turecký islamismus za vzor, zůstávají mu na hony vzdáleni. AKP  se dostala k moci před více více jak deseti let za jiné situace. A byla natolik moudrá, že ponechala v platnosti ekonomické reformy z konce 90. let. Navíc si dokázala vytvořit potřebnou sociální základnu. Představuje ji nová generace tureckých podnikatelů původem ze střední Anatolie, nakloněná zbožnosti a konzervativismu islámské strany.

Ku prospěchu AKP byla i horlivá snaha této strany připojit Turecko k EU. Přijala řadu demokratických změn, které jako předpoklad vstupu žádal od Turecka Brusel. Turečtí islamisté mimoto opakovaně prohlašují, že nikdy nechápali islám jako řešení na všechno. Vyznávat islám a pozemské vládnutí to jsou, jak přiznávají, dvě zcela rozdílné záležitosti.

Pokud se přecenila organizační schopnost Muslimského bratrstva, podcenila se zároveň výbušnost a živost roztržky muslimského světa, jež křečovitě svírá Blízký východ od úsvitu islámu. Již čtrnáct století se většinová sunna sváří s menšinovým křídlem šíitského islámu. Od chvíle, kdy „arabské jaro“ probudilo Sýrii, se rozpor sunna – šía nepřestává přiostřovat. Proti režimu Bašára al-Asada, v němž dominuje sekta vzešlá ze šíitského islámu, se bouří tábor povstalců, v němž na úkor nespokojených sekularistů nabývá převahu stále radikálnější zastánci zájmů sunnitské části populace. Původní zápas za demokracii se islamizuje a mění se ve válku dvou nesmiřitelných náboženských front.

Syrské drama nevyprovokovalo „jaro“, které nabralo špatný směr. Tato tragédie překračuje původní syrský rámec a mění se ve velký regionální konflikt. Povstání má podporu ze strany Saúdské Arábie a Kataru, kde sídlí finanční kmotři Muslimských bratří a sunnitského integrismu, jinak řečeno islamismu, jenž věří, že své cíle dosáhne a dosažené lépe udrží silou peněz než jen přímým násilím. Povstalci čelí režimu, za nímž stojí Íránská islámská republika, hlavní bašta aktivistického šíitského islámu, obklopená svými šíitskými spojenci v arabském světě, to jest v Libanonu Hizbulláhem a v Iráku stranou premiéra Núrí al-Málikího.

Není to pouze bitva o Damašek. V nelitostném boji jde o nadvládu nad celou blízkovýchodní částí Asie. Saúdská Arábie s Katarem, podobně jako Turecko, si přejí rozdrtit v Sýrii základnu, kterou využívá Teherán k zasahování do záležitostí Blízkého východu. Na první pohled spor chápaný v termínech soudobé politologie skrývá ve skutečnosti staletý konflikt. Jeho současná společenská podoba nemůže zastřít, že má náboženský původ.

A my sledujeme dění na způsob náboženských válek v Evropě 16. století a dopady dlouhodobě působící setrvačnosti kulturní a civilizační minulosti. První zkušenosti s jarem arabských národů, vítaným s optimismem a nadějemi, nás vracejí na zem a přihrávají opatrnosti nezavírat předčasně zimník do skříně.