Výchova bez iluzí

Masovost sama o sobě nedělá demokracii. Otevřenost školského systému a možnost pro všechny děti projít školní docházkou od nejútlejšího věku k maturitě nevytváří nutně stejnou šanci pro všechny. Takový dojem si lze odnést z knihy „Škola – utopie hodná přestavby“, která pojednává o slabinách veřejné školy v Francii.

Poslední bašta stmelování společnosti a výchovy k občanské rovnosti - veřejná škola - selhává. Jak ve snaze stírat sociální rozdíly žáků, tak v úsilí vyrovnávat negativní dopady kulturně-civilizačních rozdílů. Místo toho třídí, povzbuzuje nerovnost a dává stále větší prostor tendenci „starej se sám o sebe“. Chmurný závěr úvah francouzských historiků, sociologů a pedagogů o současné škole v porovnání s vytčenými ideály.

V této neslavné bilanci hrají překvapivě nemalou roli vzdělanci a samotní učitelé. Ač názorově idealisté, chovají se většinou pragmaticky. Ve svých rodinách sice pěstují ideje o lidské rovnosti, spravedlivě rovné šance pro všechny, kritiku povýšenosti a nezdravého elitářství. Leč chovají se nezřídka jinak. Své děti neváhají posílat do privární škol, když zjistí, že veřejná škola hapruje a doplácí na problémové děti. Zhusta obcházejí závaznou mapu školní docházky podle místa bydliště a vyhledávají privátní doučování.  Není divu, že se to odráží ve statistikách. V roce 2009 obsadily místa na výběrových vysokých školách děti těchto favorizovaných rodin z 90%  a jen z 30% dětí od rodičů jen se základním vzděláním.

Francouzská veřejná škola, kdysi pilíř republikánské výchovy, ztrácí pevnost a lesk. Dnes se to projevuje ve stále zjevnějším úprku od veřejné školy k neveřejné. Nepochybně je za tím rodičovská obava, že rozvrat autority školy způsobený nárůstem nezvladatelných žáků oslabí šance jejich potomků do budoucího života.

Je však poněkud laciné a patrně i krátkozraké takto chystat pohřeb veřejné školy. Kdysi byla její síla v tom, že se vytrhla z vlivu náboženské a církevní výchovy. Dnešní obrat k soukromé škole může doprovázet i snaha otevřít šance náboženství, které ve veřejné škole ztratilo půdu pod nohama. Nemusí to být tendence zlá, leč každý ji nutně nechápe ve smyslu posilování náboženské tolerance. Muslimským Francouzům, zejména pak těm, kteří se uchylují k ostentativní zbožnosti, dává soukromá škola možnost nechat své děti mimo vliv výchovy ve veřejné škole odbývající se ve smyslu tradice francouzského republikánství, kterou je nenáboženskost veřejného života.

Nedávný soudní výrok dávající právo na stranu učitelky ze soukromé mateřské školy, která přijala islám, ukazuje, že i soukromé škole může její „tolerance“ k náboženskosti přivodit těžkou hlavu. Zatímco nenáboženskost veřejné školu chrání ve Francii zákon o ostentativních náboženských symbolech, od privátní školy se očekává, že se podřídí individuálním náboženským potřebám jak dětí, tak učitelů ve smyslu individuálních práv. V tomto smyslu alespoň vyzněl výrok francouzského soudu, kterým se dotyčné mateřské škole bere právo vyloučit učitelku za islámský závoj. Je nyní na vedení školy, co udělá s tím, že části rodičů přítomnost ošátkované muslimky ve škole vadí.

Ve srovnání s daleko závažnějšími společenskými souvislostmi dnešního stavu francouzské školy vyznívá záležitost kolem náboženské tolerance a neutrality jako marginální věc. Více vrásek musí dělat kvantum žáků, kteří opouštějí školu předčasně a vstupují do života bez dokončeného vzdělání a kvalifikace. Ročně se jedná o 140 tisíc dětí, které z větší části zůstávají do dalšího života závažím pro ostatní společnost. V tomto směru škola tápe a sotva je schopna nahradit selhávající rodinu.

Kritika školy se soustřeďuje na nedostatečný individuální přístupu učitelů k žákům a na systém známkování. Odtud se pak odvíjejí reformní návrhy. Učitelstvo zpravidla reaguje podrážděně, protože má pocit, že se mu nakládá jen další nová práce. Nemáme čas a na nové učitele školám chybí peníze!, volají.  Výzvy ke zrušení známkování zase dělají dojem hry na schovávanou. A rodičovstvo? Chce změny, školu přece tak či onak poznal každý, leč je schopno nebo ochotno hledat spolu se školou kompromis sloužící dětem i společnosti?

Výchova a škola bez iluzí spočívá na realismu, který chce vidět současný stav kriticky, ale nikoliv bez vůle a odvahy něco obecně platného vylepšit na individuální i občanské úrovni. Osobní odpovědnost je ctnostná vlastnost, neméně jako „nespoléhat na druhé“.  Leč obojí může svádět k pohodlné lhostejnosti k veřejnému. Realista musí zůstat skeptický k jakékoliv módní ideologii, aniž by přitom pozbyl chuti vylepšovat život zákonem a dobrou organizací čili pořádkem. Viděna skrze zkušenosti veřejného vzdělávání v jedné velké evropské zemi by zřejmě ani škola u nás nebyla sto dát jiné ponaučení.