Džihád a antisemitismus

Nepředstavitelné se stalo skutkem. Po všech hrůzách a tragédiích, které Evropa zažila během neklidného 20. století. Dnes na počátku druhého desetiletí 21. století se vracejí stíny minulosti. Znovu umírají na Starém kontinentě muži, ženy a děti jen proto, že tak či onak patří k židovstvu, bezhledu na to, zda se pokládají za židy nebo Židy.      

Nejedná se o násilí bezhlavé či slepé. Útoky jsou vedeny cíleně a přesně namířené na osoby vědomě vybrané k obětování.  Nikoliv proto, že by něco spáchaly nebo mohly spáchat. Jen proto, že žijí a existují.

Hrůznou přímočarostí a brutalitou to dotvrzuje atentát nedávno spáchaný v bruselském Židovském muzeu. Poslední květnovou sobotu v předvečer voleb do Evropského parlamentu. Jakoby náhodou v „hlavní městě“ Evropské unie a několik dní před výročím spojeneckého vylodění v Normandii v červnu 1944, které mělo zásadní význam v úsilí porazit nacismus. Není to náhoda a případ je varující. Do Evropy se vrací vražedný antisemitismus.

Na konci května  byl v Marseille zatčen mladý Francouz Mehdi Nemmouche. Bylo to zřejmě on, kdo v sobotu 23. května 2014 vešel krátce po poledni do Židovského muzea v centru Bruselu. Z batohu vytáhl zbraň, dvanáckrát vystřelil na náhodně přítomné a za necelé dvě minuty odešel. Na místě zůstali čtyři mrtví.

Scéna připomíná zločin spáchaný v březnu 2012 Mohamedem Merahem v židovské škole v Toulouse. Vrah zastřelil profesora a tři děti jen proto, že šlo o Židy. Jednu z oběti, malé děvčátko, chytil Merah za vlasy, když chtěla prchnout. A pak ji chladnokrevně poslal kulku do hlavy.

Není pochyby o tom, že takové činy nemají ospravedlnění. Rozbory proč a zač nechme stranou. Pouhá fakticita zločinů jak z Bruselu, tak z Toulouse stačí. Vypovídá  jasně a burcuje tím, co je nejpodstatnější. Je to návrat smrtící judeofobie, oné rasové nenávisti v ryzí podobě jménem antisemitismus.  

Pachatel z Bruselu se ani nesnažil utajit svůj čin. Vydal se zpět do marseilleského domova autobusem, který bývá často prohledáván celníky, neboť linka vypravovaná z Amsterdamu vozí do Francie nezřídka překupníky drog. V zavazadle měl kalašnikov, transparent s emblémy syrských džihádistů, revolver, náboje a kameru stejného typu, jakou použil toulouský vrah Merah k nafilmování svých zločinů. Zjevně, aby případný záznam „spravedlnosti“ zveřejnil posléze na internetu.

Ve jménu islamistického nebo káidistického boje se mísí drsné gangsterství se scestně morbidní ideologií džihádismu. Po africkém Sahelu se novým jevištěm této formy radikální islamismu stala válka v Sýrii. Pro stovky mladých Evropanů, nejčastěji severoafrického arabského původu, je tento terén školou, kde získávají výcvik ke svaté válce, v níž jsou nepřáteli západní křižáci, židovstvo a dnes i šíitští zrádci svádějící k „nevíře“.

Internet a zvláště pak Facebook zde hraje klíčovou roli platformy náboru a šíření neuvěřitelně fantasmagorické názorové změti, kterou představuje ideologie džihádismu. Džihádistická mantra si přisvojuje starý evropský antisemitismus a teorie spiknutí, které mají ve virtuálním prostoru volné pole působnosti k oživování nejodpornějších rasistických idejí.

Antisemitská mluva už ztratila zábrany a ohrazovat se proti ní se pokládá za omezování názorové svobody. Jistý francouzský komik, populární u jednoho segmentu mládeže, neváhá z výroků na adresů Židů dělat „představení“ a budovat si takovou „odvahou“  pověst hrdiny. Bulvár má o čem psát a komikovi stoupenci se bouří, když veřejná správa zasáhne a představení s antisemitskými výroky zakáže.

Antisemitismus, který se nedá ospravedlnit žádným geopolitickým názorem, je tak nesen nejen radikálním islamismem. Podílí se na něm i lhostejnost společnosti, která neváhá občas připustit, že na „židovském lobbyismu“ přece jen něco bude a antižidovské nálady odkazuje do minulosti. Bylo by tudíž nadmíru nezodpovědné, kdyby odpovědnost za tento stav, který je znakem doby, měla nést jen policie stíhající teroristy a  nebezpečné „vlky samotáře“ posedlé vidinou globálního džihádu.