Je pět hodin odpoledne a sedím ve vlaku. Většina cestujících využívá cestu z práce k podřimování, když ticho přeruší hlášení vlakového rozhlasu. Z důvodu mimořádné události na trati….konec informace už přes hlasité nadávání spolucestujících neslyším. Stejně ho všichni známe a víme, co bude následovat. Vlak vypíná motor a průvodčí pobíhající po vlaku slibuje rozzuřeným cestujícím náhradní autobusovou dopravu. Autobus samozřejmě nakonec nepřijede a k stupňující se nervozitě a vzteku všech přítomných, přispívá i absolutní neinformovanost. I když zvládání nepředvídaných situací náleží do jeho pracovní náplně, začíná mi ho být pomalu líto. Za jeho neinformovanost mohou na jiných místech, on je v tuto chvíli pouze boxovacím pytlem pro nervózní a vzteklé cestující. Na druhou stranu, není se čemu divit. Bohužel se tato situace poslední dobou opakuje až příliš často. Po hodině čekání se vlak dává do pohybu, a jakmile se přiblížíme k místu neštěstí, všichni přitisknou své obličeje na okno, aby co nejlépe viděli. Tentokrát bylo na co, neboť místo neštěstí ještě stále až příliš zřetelně vykazovalo známky toho, co se zde událo.
Přední část rychlovlaku stojícího na vedlejší koleji je promáčklá stejně dokonale, jako když se odlévá maska do sádry. Zřetelná každá část, obrys téměř detailní, odlitek letícího lidského těla. Je až neuvěřitelné, jakou má letící tělo sílu, když po sobě zanechá takovýto obtisk. Jistě na tom má svůj podíl i fakt, že se jedná o rychlovlak se zúženou přední částí vlaku a konstrukcí jako z papíru právě proto, aby mohl jezdit tak vysokou rychlostí. Navíc jezdí vlaky v tomto úseku nejvyšší možnou rychlostí. Ten, kdo se jim zde postaví do cesty, musí moc dobře vědět, co dělá a do čeho jde. Zde je jen malá pravděpodobnost, že to nevyjde.
Načasování je pro skokany důležité. Ne náhodou se jedná o vlaky jedoucí v ranní či odpolední dopravní špičce. Tedy dopravní prostředky, kterými se přepravuje co nejvíce osob, které budou touto katastrofou zasaženi. I když jim musí být jasné, že jim tento zásah nevydrží dlouho, ví, že alespoň na malou chvíli připoutá ke své osobě pozornost. Tím, že se jeho čin dotkne co nejvíce osob, které jsou na této dopravě závislí, objeví se o něm zpráva jistě i v médiích. Přitáhnutí pozornosti. Ví to ze zkušenosti. Kolikrát o takových už četl, a to dokonce i z prostředí známých tváří. Jak dlouho se o nich poté mluvilo!
Pozornost přitáhnou, stanou se na pár hodin překážkou na trati a příčina vzteku několika desítkám cestujících. Možná jim na místě tragédie někdo postaví kříž jako vzpomínku na jejich životní rozhodnutí. Možná přijde i den, kdy budou muset pozůstalí za jeho rozhodutí zaplatit škody způsobené Českým drahám. Těch možná je mnoho, ale to už se oni nikdy nedozví. Oni dokázali své rozhodnutí dotáhnout do konce.
Škoda, že se nikdy nedozvíme a nemůžeme nahlédnout do mysli skokana. Do té jediné vteřiny mezi definitivním rozhodnutím a skokem. Možná bychom pak lépe pochopili proč. Co se děje v mysli a podvědomí v té osudné vteřině a jak se dokáží odprostit i od posledního zbytku pudu sebezáchovy.
Upřímně, ne každý je toho schopen, a to jak skoku, tak pochopení. Má hlava nechápe ani jednu z těchto pozic. Jak někdo může pochopit tento čin? Může se maximálně domnívat a snažit se vsugerovat, že už má skokan svůj klid. Má, ale za jakou cenu? Za cenu života, který mu někdo daroval? Dary se nevrací, ať už se nám líbí nebo ne a především naprosto vše je na světě řešitelné. Občas to strašně bolí, je třeba zatnout zuby, něčeho se vzdát nebo naopak něco přijmout, ale neexistuje nic, co by se nedalo vyřešit. Jediné, co se vyřešit nedá, jsou v některých případech zdravotní problémy. Tentokrát nemyslím ty v naší hlavě, i když bezesporu s tímto tématem souvisí. Občas by možná stálo za to více poslouchat své okolí. Ten, kdo chce na sebe upozornit tou nejhorší volbou, téměř vždy stojí o určitou dávku pozornosti ještě před svým činem. Jde jen o to, tyto signály a volání o pomoc včas zachytit.
