Sympatický pár byl zkušenější a ochotný a milá dáma nás upozornila na malý čudlík, který je potřeba stisknout pro přísun čerstvých bublinek.
Nedá mi to a chcá nechcá vložím jednu sportovně kulturní vložku lehce mimo časové pásmo blogu, protože události posledních dní jen dokládají, že jsem opravdu vysoká vesnická.
Prázdniny jsou stále v plném proudu a já vyrazila po pár obvyklých nedorozumění a nejasností, protože město, za které moje dcera hraje softball, je typickým příkladem „jiný kraj, jiný mrav“ a mentalita a myšlenkové pochody tamních obyvatel a přátel softballu se stále častěji ubírají úplně jiným směrem než ty moje, do ještě vzdálenějšího kraje na dvoudenní soustředění.
Jeli jsme dvěma vozy, já v závěsu zkušenějšího řidiče, tak pohoda, nemusela jsem dávat pozor na cestu a poslouchat navigaci, což je někdy obojí dost vyčerpávající. Vyčerpávající bylo jen auto plné náctiletých hormonů, které byly vyspané do růžova a v dost dobrém rozmaru, takže o zábavu bylo postaráno. Ztlumily mi rádio s dobrým úmyslem bavit se a zpříjemňovat mi cestu vlastním zpěvem. Pevně jsem se držela volantu a dobré nálady a vzpomínala na neškodné „Ach synku, synečku…“, které znělo v autě nám za mého dětství. Doba pokročila, synek asi dooral a obracel by se pod drnem, kdyby slyšel dnešní dcérky v mém voze hlaholit „Dělám si to sama…“.
Cesta byla ale jinak v pohodě, v polovině jsme zastavili na kávu, dostalo se mi dvojitého potěšení, jednu jsem si koupila do auta, aby se mi nezavíraly víka, a druhou jsme dostaly jako bonus v podobě kávového postřiku, protože řidič druhého vozu si svůj životabudič nechal na střeše auta, asi vychladit, tak nám to po lehkém hnědém postřiku uvnitř krásně vonělo.
Po dvou hodinách cesty jsme šťastně dorazili na místo, holky se zapsaly ke svým trenérům a odskotačily stále ještě zvesela na jednotlivá hřiště. My se uvelebili do stínu pod stromy, abychom měli vše a všechny lehce pod kontrolou a nespálili si čumáky. Vedro bylo příšerný, holky se smažily v poli a trénovaly, co to šlo. Naše vzorná opora – mamina, navigátorka, zásobovačka, fotografka, zdravotní sestra a anděl strážný v jednom – zajišťovala obvyklý servis a pohodu, její manžel obětavě asistoval holkám, kde bylo třeba. V poledne jsme se vydali všichni svorně na zasloužený oběd, našli jsme hezkou restauraci se zahrádkou s milým personálem, který, když nás uviděl, bandu prosolených, upocených, štěbetajících puberťaček, tak nám s úsměvem vřele doporučil restauraci hned vedle, kde vaří o hodně líp. Vařili tam opravdu dobře, tak jsme se všichni hojně občerstvili a hurá zpátky na hřiště.
Odpoledne bylo stejně náročné, marně jsme vyhlíželi aspoň malý mráček, který by na chvíli zakryl sluníčko, ale bohužel. Polovařené holky jsme k večeru odvozili do nedaleké tělocvičny, kde měli spát pod dohledem dvou obětavých výše zmíněných rodičů, kteří je vzali i na večeři a na vše dohlédli.
Já jsem s další maminou vyložila holek věci a zbaběle jsme odjely vyspat se v klidu do údajně nedalekého penzionu. Zadaly jsme adresu ubytování do svých navigací, vzdálenost dvacet kilometrů akorát, nicméně když jsme chtěly vyjet, trasa se okamžitě přepočítala na skoro padesát kilometrů. Po několika opětovných pokusech se stejným výsledkem jsme chytře vyhodnotily situaci jako hluché místo a vyjely naslepo směr město, kde snad bude lepší signál a bude nalezena i lepší a kratší trasa. Na prvním kruhovém objezdu se navigace Linda „pohádala“ s mou navigací Karel, tak jsme se ženskou intuicí přiklonily k dámě a vyrazily téměř polními cestičkami dle jejích instrukcí. Trasa nekonečná, srnek na cestě nepočítaných, nicméně chyba nebyla ve slabém signálu, ale v objížďkách na trase, takže jsme opravdu najely skoro padesát kilometrů a skončily uprostřed lesů, kde se ale naštěstí vyloupl hezký penzion jako z pohádky velikosti slušného horského hotelu. Na recepci jsme dostaly každá vlastní kartu k pokoji a doporučení jít se svlažit do hotelového bazénu a poté vyrazit na večeři do hotelové restaurace. Lehce jsme se zdržely na pokoji, který se nám sice podařilo pomocí karty otevřít hned, horší už to bylo uvnitř, kde byla tma jako v pytli a nefungoval ani jeden vypínač. Trvalo docela dlouho, než jsem jako o něco starší a výjimečně i o něco bystřejší kus vložila jednu z karet do sofistikované krabičky za dveřmi, která aktivovala, co bylo třeba, včetně světel.
Sbalily jsme plavky a ručníky a šly si odpočinout do hotelové vířivky. Ta byla sice obsazená, ale bazén prázdný, tak jsme udělaly pár temp ve stylu „významně vlevo hleď“, což mělo za následek, že se starší pár nakonec z vířivky opravdu vynořil a přesunul se do sauny. Obsadily jsme vytoužené místo a chvíli relaxovaly, nicméně bubliny brzo došly a teplá vana se jevila jako nic moc. Sympatický pár byl ale zkušenější a ochotný a milá dáma nás upozornila na malý čudlík, který je potřeba stisknout pro přísun čerstvých bublinek. Pohodu nám lehce znepříjemňoval jen tříčlenný tým uklízeček, který měl mnohem vzpurnější a zarputilejší kukuč než my, když jsme se chtěly dostat do vířivky, a který nás opíraje se o smetáky a stěrky nevraživě pozoroval střídavě s hodinkami tak dlouho, až jsme se zvedly a nechaly je dělat svou práci.
Odpluly jsme tudíž do hotelové restaurace a usadily se na terase, kde jsme se chtěly věnovat večeři, vínu a holčičím problémům do pozdního večera. Personál nám sice ochotně přinesl, co jsme chtěly, ale po půl hodině vyhodnotil, že pozdní večer již nastal a už je to nebaví, takže zavíráme a hotovo. Číšník nám i spoustě ostatních hostů s úsměvem vysvětlil, že bar je otevřen podle počtu hostů, který tímto manévrem snížil rychle pouze na nás dvě, dva pro další provoz nedostačující kusy a začal uklízet. Aspoň nám dovolili dojíst, co jsme měly na stole, ale abychom se v tom moc nenimraly a nezdržovaly, tak všude zhasli a terasu zahalila slušná tma. Propletly jsme se kupodivu bez úrazu mezi temnými stoly na recepci, dopily si svou sklenku vína a šly spát. Snídaně se pro změnu řídila tím, až se kuchaři vyspí, takže jsme se jí nedočkaly a jely zpátky do tělocvičny pro holky. Tentokrát jsme nechaly do řízení mluvit Karla, tak byla cesta o něco rychlejší. Chvilku to vypadalo, že bude příjemně pod mrakem, ale opravdu jen chvilku, holky to ale zvládly všechny na jedničku, načerpaly spoustu informací a fíglů, snědly pizzu a fičely jsme ucaprtaný zpátky. Pod tíhou dojmů, bolavých svalů a rozehřátých hlav usnuly hned, jak jsme vyjely, tak byla cesta klidná a tichá a rychle uběhla.
Na první kus čekala natěšená maminka s otevřenou náručí, na druhý dva psi, co by rádi evidentně pomohli se zbytkem pizzy, který nesla, tak nevím, jak to královské dělení nakonec dopadlo, ve zpětném zrcátku se to z toho chumlu nedalo moc poznat. Ale všichni byli spokojení, i když unavení, užili jsme si to a teď už jen díky nasbíraným zkušenostem sbírat medaile.
