Dneska budu manželských povinností zproštěna, páčto by na to asi ani neviděl nebo by mu mohla prasknout tím tlakem oční bulva.
No, moje venkovské starosti na sestřinu hlavu. Na západě se rýsuje další velký problém, tentokrát psího ražení. Od sestry jsem dostala zoufale znějící zprávu: „Zdravím na venkov. Já mám zas den jak „poď na mě zboku“. Naše sousedka mě požádala, jestli bysme nehlídali jejich dvě obrovské dogy přes víkend. Když jsem překonala počáteční šok, tak jsem se zbaběle vymluvila na manžela, že to jako nepůjde. Nicméně to nevzdala, teď jsem se od nich vrátila, žaludek v křečích, jako vždycky, když jsem nervózní. Psi se s naším sice snesli, ale i tak, doze moc nevěřím. A Silke se mě vážně znovu zeptala: "Rozumím tomu dobře, že si naše dva psy nemůžete vzít na hlídání?"
Měla jsem za to, že se to vyřešilo už včera. Nevyřešilo. Tak následovalo opět jedno kolo plivání na mého manžela, nějak se mně to vymyká z ruky, jdu pustit svoje slabé nervy z uzdy a zaběhat si“.
Sestra se vyběhala téměř do růžova, Silke zavolala a ještě jednou to s ní statečně na dálku probrala. Sousedka údajně všechno chápe. Dokonce se sjednotily na to, že to není až tak úponě vina mého švagra a nebylo dobře, to na něho svádět. Tak snad je to téma nadobro uzavřené.
Naši noví nájemníci zatím pohoda, upravují, stěhují, vidět je není vůbec, ale ono to potrvá, než si to vyladí dle svých představ, zatím se tváří spokojeně. Velitel tam byl včera nastavit topení, tak říkal, že mají roztomilýho psa, to mě nepřekvapuje, a že ty jejich dvě děti jsou taky hrozně roztomilý, tak nevím, jestli ho ráno při běhání nemajzla nějaká větev do hlavy, protože spojení "roztomilý děti" mně k němu dost nesedí. Ty děti mají tři a pět let, tak třeba bude mít Berunka na léto nějaký kámoše, uvidíme. V každém případě jsem tentokrát zvládla přejít všechny poznámky o tom, že stříhám čerty do oken místo abych uklízela kuchyň a podobné rady do zahrady, celkem v klidu, a šla dělat večeři, ani jsem to neokořenila práškem na mytí nádobí, mohla bych dávat kurzy v sebeovládání.
Na západě to vypadá na klid, se sousedkama se sestra s chotěm dokonce chystá na večeři do jedné americké restaurace, kde mají v neděli vždycky akci „Jezte, dokud vám to nepoleze ušima“, tak dieta zase v pdachu, ale za to usmíření a vyladění sousedských vztahů to jistě stojí.
Poslední velká událost na našem venkově je cesta k lékaři. Velitel vyrazil podruhé v životě k očnímu lékaři. Poprvé se odhodlal asi před dvěma roky a omdlel, když se k němu sestra přiblížila s papírkama na měření slz. Tentokrát to ustál a dostal brýle, takže je víceméně chromajzl, aspoň se tak tváří. Má na jednom oku čtvrt a na druhém půl dioptrie, ale já si neumím představit, co to je, jak šíííleně ho bolí hlava. Tím pádem předpokládám, že dneska budu manželských povinností zproštěna, páčto by na to asi ani neviděl nebo by mu mohla prasknout tím tlakem oční bulva.
Brýle jsou na cestě, maroda už nebaví skučet, možná bude pár dní klid. Byli jsme dokonce v Praze, velitel dostal v práci dva lupeny do cirkusu, tak šel s Berunkou, docela pohoda, ani jeden neměli žádnej výraznej zážitek, říkali: "Dobrý, máme to za sebou“. Já jsem zatím vyrazila po velkoměstě na vánoční nákupy, přihodila jsem si dvě halenky jen tak a po osmé večer už jsme byli doma. Druhý den jsme byli se známýma na huse v naší oblíbené vísce nedaleko, byla úža, Berunce nebylo moc dobře, tak jen uzobávala ode mě, jízda zpátky ji dorazila, tak se pozvracela, naštěstí do pytlíku, ale fest, takže doma ještě kus husího stehna vysmrkala do kapesníku z nosu. Ale už je zase veselá, čučí s řízkem v ruce na pohádku, velitel čučí s řízkem v ruce na druhou pohádku u pc, já kroužím kolem, rozhazuju řízky a připadám si jak v pohádce „Hrnečku vař“, vlastně „Pánvičko smaž“.
...............
