Musím říct, že jsem se dlouho považovala za velkou odbornici na manželství a psycholožku v jednom, jelikož se mně tak dobře daří prosazovat moji vůli, ale obávám se, že jsem prostě měla jen v manželovi štěstí na výborný materiál."
Dneska jsme byly s berunkou zdobit školku na slavnostní zahájení a zpátky jsme k nám vzali spoluškolkovníka, pak se stavila ještě malá sousedovic, tak nacvičovali divadlo o baletce, wikingovi a králíčkovi, co divoce tancovali a nakonec všichni umřeli.
Jinak do školy už snad všechno máme, teda doufám, protože berunka se v tom pořád přehrabuje, kontroluje, tak nevím, co už stihla použít, budeme muset udělat ještě velkou kontrolu. Zítra možná pojedeme do velkého města na nákupy, ale už vážně jen pro nějaké drobnosti.
Venku pěkně lije, tak uklízíme. Ráno jsme byly pro knihovnu berunce do pokoje a nějaký nutnosti. Teď jsem konečně skončila, smontovaly jsme to a trochu přestavěly pokoj, ze mě lilo víc jak za oknem, tak mi křepelka nastrouhala na ochlazení sníh z polystyrénu, napřed jsem se orosila ještě víc, když to na mě začalo sněžit, nejraději bych jí střihla, ale pak jsem to vzdala, takže jsme musely všechno odtahat, vytřepat, vysát, děcko pobíhalo, výskalo a vířilo, no paráda veliká.
Sestra už je zpět na divokém dalekém západě, aklimatizovaná v rámci možností, takže téměř vůbec, jak sama píše: „Nálada nic moc. Zítra jdeme se sousedkou a její novou milenkou do americké restaurace, kde můžeme sníst, co budeme chtít. Dneska jsme byli v jakési dobrodružné zoo, největší dobrodružství byly ty kroupy, co nás tam zaskočily, ale jinak dobrý. Po návratu jsem usnula, tak snad už jsem teď konečně z těch cest odpočatá. Na manžela od příjezdu trochu štěkám, ale je na to zvyklý, tak ho to nezaskočilo. Nicméně všichni tušíme, že jsou to první vlaštovky ohlašující moji ponávratovou depresi.“
Nástup do školy už se blíží mílovými kroky, mám z toho trochu obavu. Ale první den v tělocvičně na zahájení snad ustojíme a ve třídě jich bude sedmnáct, když dorazí všichni, a učitelka je ta nejhodnější, co mohli fásnout, tak to vidím optimisticky a berunka se pořád těší. Velitel přijel z výletu v dobrém rozmaru, jeho nový cestovní kumpán byl z čundrování nadšen, velitel říkal, že mu v eufórii snědl celej špek, co jsem mu na dlouhou cestu vzorně nabalila, protože nikdy nic tak dobrýho nejedl. Jednou si ho snad údajně koupil, ale nedalo se to ani ukousnout, s tím velitelovým se to prostě nedalo srovnat. Po krátkém rozboru celé té historky, šli údajně dost do hloubky, došli k závěru, že ten kumpánův mls nebyl špek, ale lůj pro sýkorky. Jak říká náš polský kamarád, která umí jedinou českou větu, ale o to častěji ji používá: „Vole, to je debil, vole“.
Zprávy ze západu od drahé sestry zatím nemastné neslané: „Doma už je celkem pohoda. Musím říct, že jsem se dlouho považovala za velkou odbornici na manželství a psycholožku v jednom, jelikož se mně tak dobře daří prosazovat moji vůli, ale obávám se, že jsem prostě měla jen v manželovi štěstí na výborný materiál.
Moje ponávratová deprese pořád ještě nepropukla v plné síle, ale minimálně mám problém cokoliv dělat, což je trochu potíž, když pomyslím, že zítra hned po ránu přijede zákaznice na zkoušku šatů.
Naštěstí je lehké takové laiky ohromit, existuje spousta lidí, kteří mají za to, že jen stříhání trvá hodiny, tak alespoň párkrát střihnu, to bude stačit.“
My máme dneska důležitý úkol, musíme koupit baterie do budíku, abychom nezaspaly do školy hned první den. Docházely mu už dřív, ale pak se zase vzpamatoval, ale dneska už byl definitivní konec. Bohužel ve smrtelné křeči zpíval falešně (nepřeháním) asi půl hodiny, než jsem se konečně zvedla, protože velitel dělal, že spí a doufal, že to vyřídím já.
Bohužel značně rozespalá jsem nenašla žádný vhodný knoflík, tak mně nezbylo, než skřehotající budík strčit do truhly s prádlem na žehlení a zavřít ještě dvoje dveře, které nás dělily, neboť na závěr ještě přidal chudák na intenzitě, než konečně vydechl naposledy.
..............
