Včera to opět „pro změnu“ taky moc poklidné nebylo, i když velitel tvrdí, že takhle tráví volné večery většina mladých žen v mém věku, ale mně se to moc nezdá.
Včera to opět „pro změnu“ taky moc poklidné nebylo, i když velitel tvrdí, že takhle tráví volné večery většina mladých žen v mém věku, ale mně se to moc nezdá. Byl totiž opět v Praze a sousedi mi odpoledne volali do práce, že se nám na zahradě rojí včely. Poděkovala jsem za zprávu, poslala veliteli krátkou informativní SMS, že mu visí na stromě roj, a tím to pro mě zhaslo, aspoň jsem si to myslela. Chyba, jsem nepoučitelná. Musela jsem samozřejmě okamžitě domů, kam jsem byla důrazně odvelena, pasována na první zásahovou jednotku.
Velitel napřed chtěl, abych otevřela úly a podívala se, jestli to nejsou náhodou jeho včely, říkal, že se mi nic nemůže stát. Otevřela jsem horní víko toho největšího úlu, bylo jich tam mraky, čuměly všechny stejně, nechápu, podle čeho se pozná, jestli jsou naše. Začaly hned lézt na okraje úlu. Já, husa starostlivá, útlocitná, abych jim neskřípla nožičky, jsem je v dobré víře chtěla sfouknout zpátky, což mělo úplně jiný efekt, než jsem čekala. Ozval se hukot vodopádu a ty mrchy se vyřítily proti mně. Pustila jsem střechu úlu, nožičky nenožičky, vykasala sukni a prchala, co mi moje nožičky stačily. Pár jich asi pod tím víkem zařvalo, pár jich asi zařvalo pod mou sukní, ale ty naštěstí nebyly slyšet přes můj hysterický řev, nicméně to mi nemůže nikdo vyčítat.
Velitel byl přesto s mou kontrolní akcí spokojen. Vesele mi sdělil, že přijede asi za dvě hodiny, ať si najdu tavičku, rámky, mezistěny, vysvětlil mi, jak to všechno vypadá, jak se s tím zachází, natavím mu deset rámků, naskládám je do nástavku, omrknu, jak vypadají ty úly na zahradě, v garáži najdu stejné díly, postavím další úl a odnesu ho k ostatním. Mně vždycky připadá, jaká je s ním sranda, než pochopím, že to všechno myslí vážně. Ale jako stále svobodné a stále pomalu stárnoucí vesnické děvče bez věnečku a bez věna jsem to samozřejmě „ráda“ všechno udělala a hrdě to nahlásila na velitelství. Byla jsem pochválená, nicméně velitel se tak rozparádil, že nařídil, abych ten roj chytila do kýblu a něčím ho přikryla, než dorazí. Přísahal, že neštípou. To už se ve mně konečně probudil pud sebezáchovy a rezolutně jsem se odmítla k tomu přiblížit, svobodná nesvobodná. Evidentně byl zklamán.
Když konečně přijel, tak je šel sundat sám. Samozřejmě v plné zbroji a s kuklou na hlavě, což nosí jen pro efekt, a aby dodal situaci na dramatičnosti, jak tvrdí, protože jinak je to v pohodě, takže já mu dole naivně a obětavě držela v krátké sukénce a malém tílku žebřík. Chvilku se tam prali a pak jen slyším výstižný povel: „Uteč, nesu včely!“ Tak jsem vystřelila k domovu, ovšem v půlce cesty mě předběhl hučící chumel s velitelem uprostřed, tak jsem bleskurychle změnila směr a šla trhat kopretiny. Nebudu vás napínat, přežili jsme to všichni a velitel dneska opět odjel na tři dny mimo domov, tentokrát na výjezdní zasedání, tak doufám, že se podobná akce nebude opakovat.
Ale volal mi vzorně po cestě, jak mu to ubíhá a že vyjíždí na dálnici, tak jsem mu též vzorně nahlásila, že v rádiu říkali, že na D1 v jeho směru měří rychlost. Ptal se, na kterém kilometru, tak povídám: „To neříkali“, rozhořčený hlas: „Samozřejmě, že to říkali, jen jsi to špatně poslouchala!“ a za deset minut volal ještě rozhořčenějším tónem: „Tak už vím, kde měří!“ Stálo nás to pět set, ale já jsem to říkala, ne? Navíc mám příjemnější věci na práci než sledovat dopravní situaci. Mám tři nové pergoly na růže kolem chodníku. Až ty kvítky vyrostou, bude to jako vchod do šípkového zámku. Naše kočka je nadšená stejně jako já, prochází se tím loubím jak tygr v kleci a dělá machra. Kdyby věděla, co dámských a pánských přirození svištělo vzduchem, když jsme to s velitelem stavěli, tak by jí hrůzou chlupy vypadaly. Ale velitel se toho nadlidského úkolu zhostil sám a zcela dobrovolně, i když většinou tvrdí, že nejtěžší pracovní úkon, který zvládne, je dvojklik myší u počítače. Já mu to ráda věřím, protože to byla samozřejmě velice náročná a vyčerpávající akce, hlavně psychicky a hlavně pro mě. Ráno si na to dovezl hotové polotovary, mimochodem stejné, jako mají v zoo. A výsledek? Je to opět originál originální jako obvykle, naprosto se vymykající náčrtkům v návodu, ale jednou to všechno draze střelíme nějakýmu zazobanýmu američanovi jako vesnickou kuriozitu.
Velitel se vrátil z výjezdního zasedání a jel opět do Prahy, asi se naseděl málo, a vrátí se až v pátek. Vzhledem k jeho pracovnímu nasazení doma, se mi moc nezdá, že by tam měl pořád tolik práce, ale vzhledem k jeho pracovnímu nasazení v ložnici, milenku taky vylučuji, tak ať si tam dělá spánembohem, co chce. V sobotu mu navíc přijede starý kumpán a jedou spolu na týden na čundr bez bab, bez těch vlastních samozřejmě. Nechali si na to vyrobit i speciální čundrovní trička. Mají přes celá záda nápis „Expedice Pičulín“ s poznámkou – „bez kyslíkových přístrojů“ a tvrdí mi, že je to ten kopec, na který polezou. Tak se tvářím, že mu to věřím. Loni vyrazili taky a za dva dny byli doma, protože měli hlad a puchýře.
......
