59. Ač žádný kozy nemám, měla jsem je až u brady

Tak šéfovská oslava byla, jak má být. Takový maličký roztomilý chlebíčky a gulášek a do každý ruky jeden řízeček (abych neurazila), moje vůle je slabá, a to tam ještě stojí vyskládaný jak vojáci dva druhy pohárů, kterým ale zdárně odolávám, ale až se tam změní sestava u stolu a přijdou ti, co mě ještě neviděli, tak jdu na druhý kolo. Jinak šéf měl z pušky, kterou si přál a dostal, opravdu nelíčenou radost, to bych ani nečekala.

Doma na mě čekali moji rodiče, který jsem taky nečekala. Byly jsme s babí pro berunku ve školce, nepršelo, tak mohla fičet na kole, mamina klusala vedle ní, já to jistila zezadu. Otec čekal u nás na gauči, páčto je zraněn, ale nikdo neví, co mu je. Nicméně prozatím nejedou ani do Itálie, ale pojedou co nevidět, jen co zranění dovolí, protože mamka si tam musí koupit něco na sebe na tu oslavu šedesátin, protože jedině v Itálii, však víš, mají ty poslední výkřiky módy hodný takové slávy a sešlosti. Velitel zítra fičí do rodného města, naštěstí sám, má tam sraz po dvaceti letech s gymplem, tak zůstaneme s berunkou doma a pojedeme asi plavat, protože tady děsně prší a má pršet ještě pěkně dlouho. Včera jsem tady probírala na netu čtyřkolky, protože berunka po ní pořád děsně touží, a úplně mě to chytilo, hapruje v tom jen to, že nevím, kde bysme na ní jezdily, páčto se mi nechce pořád zneužívat sousedy čtyřkolkáře, i když jim by to asi nevadilo, jsou zlatí. Tak uvidím, možná na ni do příštího léta naškudlím a koupíme ji, za pár tisíc se dá pořídit slušnej stroj, na kterým může jezdit i dospělej, vypadá to akčně a taky je, protože když mě naposledy vyvezl pan velkorybníkář na té jejich káře kolem rybníka, tak ač žádný kozy nemám, měla jsem je chvilkama až u brady.

Jo, už mám zase novej telefon, ten velitelův starej obouchanej křáp, co jsem používala doteď, sice fungoval, ale postupně mu odpadávají různý části, baterku jsem musela už přilepit izolepou, tak mi objednal novej, takže jsem včera poslala omylem jednu prázdnou a jednu neúplnou sms prvnímu člověku v mém telefonním seznamu, ve třetí už se mi podařilo vysvětlit, že to není žádná tajná šifra, že jen zápasím opět s novým ovládáním, protože mi psal, že těm zprávám nerozumí. No bodejť.

Počasí je pořád děsný a bude hůř, má se ještě ochladit. V sobotu jsme byly doma, ale přišla za náma kamarádka se synkem, tak bylo veselo. Pak jsme vzaly ven psa, berunka kolo a cestou zpátky jsme potkaly sousedy, tak jsme s nima ještě navlečený v punčocháčích a teplých bundách vyrazily na muzejní noc do vedlejší vísky. Paráda, výstava ze starého školství, hrála muzika, tancovala tanečnice s hadem, rytíři se mlátili hlava nehlava, což byla asi nejhorší část, protože berunka na ně neviděla, tak jsem si ji "hodila" za krk a za těch patnáct minut se mi pod těma třiceti roztomilejma kilama úplně odkrvily ramena. Spaly jsme spolu ve velké posteli na sardinky, jak říká berunka, tělo na tělo, ksicht na ksicht. Dneska jsme byly dopoledne ještě jednou se psem, protože velitel přijel až skoro na oběd, tak bylo třeba nasbírat pár kladných bodů.
Berunka brala kolo, ale zpátky už to nemohla ani vyšlapat, jakej byl vichr, teď dokonce prší. Zítra spolu asi vyrazíme na nákupy, páčto už doma nemáme ani kafe. V úterý to vypadá na plavání, a ve středu ještě uvidíme, ale mají spravenou jízdárnu, tak snad bysme mohly vyrazit na koně a rajtovat uvnitř, kdyby pršelo. Ve čtvrtek nám přijede návštěva, tak jsem zvědavá, už jsme se dlouho neviděli, snad se chlapci trochu zvetili, protože to bývali docela spratci, potkali jsme je na té muzejní noci, tak se přijedou mrknout na naše nové bydlení.

Ze západu žádné novinky, tak doufám, že sestra dře jako správné děvče z východu. Já už se těším na šatičky na oslavu, co ušije, jak malá, určo budou úžasný, i když na panně budou vypadat jako vždycky líp. Dokonce jsem kvůli nim začala znovu mávat činkama, abych nahonila nějaký ramena, ale to vidím do června černě. Ve čtyři hodiny odpoledne je hokej nebo fotbal, ani nevím, tak se musíme někam zašít, moc se mi to řvaní poslouchat nechce. Navíc nálada nic moc, odpoledne jsem totiž žehlila v patře v ložnici a zdálo se mi, že slyším auto, ale nikdo nešel, tak jsem myslela, že jsem se spletla. Nicméně asi po půl hodině mi zvonil telefon: "Já su ve sklepě, poď mě vysvobodit!". Velitel totiž někde koupil do toho sklepa vedle baráku starý dveře, tak je tam šel zevnitř namontovat, ale kliku nechal v autě, tudíž se tam uvěznil. Naštěstí měl aspoň mobil, protože jinak tam mohl stepovat do večera, slyšet tam není a na zahradu v tom počasí nechodíme. Měla jsem sice cukání předstírat chvilku ztrátu signálu, kterýho je u nás nedostatek, ale nakonec jsem ho pustila hned. Ale i ta potupná půlhodina, než se odhodlal mi zavolat, udělala své, tak má samozřejmě obočí proklatě blízko sebe.
Příští týden jdu ve čtvrtek darovat krev, tak vezmu asi berunku s sebou a půjdeme pak do kina. Chce vidět Garfieldův nový trhák, tak snad to stihneme i s obědem u Dyndy, tam mi ty ceny za umělohmotný řízečky a křupavý hračky (nebo naopak, nikdy nevím), vždycky rozproudí oběh, i když se tam po odběru nemá moc co honit.