Tak jaro je zase v nedohlednu a už to vypadalo tak nadějně. Je děsná kosa a to má údajně padat i sníh a velitel včera přihasil z Ruska.
Tak jaro je zase v nedohlednu a už to vypadalo tak nadějně. Je děsná kosa a to má údajně padat i sníh. Velitel včera přihasil z Ruska. Původně jsem chtěla jít do kina a koupit si kalhoty, protože jako obvykle nemám co na sebe, ale nakonec, aby chudák nepřišel o teplo domova, jsem si dala s kámoškou ve městě jen něco malého na chuť a kávičku, místo kalhot jsem veliteli koupila na uvítanou dýmkový zapalovač a fičela domů. Jinej by si mě – panenku starostlivou, skromnou – z fleku vzal. Ovšem velitel je tvrdý oříšek a tak mi jen v devět hodin večer zavolal, že zaparkoval rovnou u hospody, protože musí vidět fotbal. Přitáhl kolem půlnoci, na hlavě ruskou ušanku ozdobenou rudou hvězdou, co na to říct.
Dneska jsem se ráno ulila z práce. Byla jsem si nechat odstranit mateřské znamínko, za které si věčně chytám prádlem a navíc to nebyl velkej rajc, tak pryč s ním. Bylo to jako lehká parodie nemocničního seriálu některé z komerčnějších televizních stanic. Přivítala mě hrozně hubatá sestřička a příšerně ukecaný a příšerně starý pan doktor, což mě docela uklidnilo, protože kdyby měl u téhle malé operace někdo zemřít, tak já to určitě nebudu. Na sále bylo plno a veselo, evidentně neměli od rána do čeho říznout. Vysvlékli mě málem celou, podprsenku mi chtěl starý pardál dokonce odborně sundat sám osobně, což nebyl dobrý nápad. Ve finále mi už ležel se silně infarktovým funěním na zádech a podprda ani páprda ne a ne jít dolů. Zápas se zapínáním nakonec vyhrál, ale červenali jsme se oba (já studem, doktorovi stoupl tlak) a sípal něco o tom, že už to dlouho nedělal (viděla bych to tak zhruba na padesát let). Nicméně sestřičky se dost dobře bavily a já jsem úplně zapomněla, proč tam vlastně jsem. Ale dobře to dopadlo, všechno, zákrok jsme přežili já i doktor, sestra mě na závěr rozverně plácla po zádech, zapnula mi prádlo dřív, než se stačil mudr přihrnout a vesele řekla: „Tak nazdar za deset dní“. No nazdar.
Jinak doufám, že nezapomínáte slavit mezinárodní den ptactva. Velitel s tím svým oslavencem opět nebyl doma, tak jsem to zapila jen s papouškem – pták jako pták. Moc jsme se sice nenasmáli, ale koupili jsme si zákusky a ptačí vitamínový tyčinky, tak jsme to docela roztočili.
Včera jsem byla po dlouhé době ve velkém městě, bylo to vyčerpávající, už jen proto, že jsem jela autobusem a ne autem, čert ví, proč. Nechtělo se mi sundávat svetr a nést ho v ruce, tudíž mi bylo hrozné vedro. Nákupy mě totálně odrovnaly, takže když jsem přicházela na nádraží a chtěla si sáhnout pro jízdní řád, který jsem si dala do zadní kapsy u své červené manšestrové sukénky, tak jsem zjistila, že kapsy mám vepředu a rozparek sukně proklatě vysoko tamtéž. Jízda autobusem byla taky dost dobrá. Nastupovala jsem ještě pořád zadkem napřed, protože jsem nevěděla, jak si tu sukénku s rukama plnýma tašek otočit. Řidič se mě zeptal, jestli tenhle autobus jezdí určitě do takové díry, kam jsem chtěla jízdenku, protože jen zaskakuje a trasu nezná. To mě trochu zaskočilo, ale nakonec uznal, že asi jo, a já jsem vyčerpáním hned usnula na sedadle, což bylo dobře, protože mě čekala ještě dlouhá cesta. Jel totiž jen na zastávku s názvem „rozcestí“, ze které je to k nám ještě asi pět kilometrů, takže jsem na sebe navěsila náklad a vyrazila. Doma jsem byla kupodivu celkem rychle, ramena u kolen, sukni u ramen a puchýře na malíčcích. Do autobusu už mě nikdo zase aspoň rok nedostane.
............
