V další části mého vesnického deníku budu po menší pauze pokračovat trochu jinak, takže teď to bude sestropsaní, jak má být.
V další části mého vesnického deníku budu po menší pauze pokračovat trochu jinak, takže teď to bude sestropsaní, jak má být. Stále jsem vysoká, stále jsem vesnická, ale jinak to bylo období více než náročné, takže se k němu určitě ještě jednou vrátím, ale teď jen shrnu nejdůležitější události a budu pokračovat v příjemnějším duchu.
Tak jen krátce. Ve zmiňovaném mezidobí se moje drahá sestra stihla vdát na daleký západ, tak jak plánovala. Z Helmuta se nakonec nevyklubal masový vrah, jak předpokládal velitel, a tak jejich manželství vypadá více než nadějně, snad jim to vydrží. Z velitele se nakonec nevyklubal vzorný otec rodiny, tak jak jsem předpokládala já, takže naše manželství vypadá více než mizerně, nevím, jestli nám to vydrží.
Dítě vyrostlo o pár centimetrů do výšky, já o pár centimetrů do šířky, velitel roste, kdykoli mě vidí, o romantice nemůže být řeč. Berunka začala chodit ve třech letech do školky, protože na to má věk, říkal velitel, já jsem začala taky chodit do školky, protože na to mám čas, říkal velitel. To znamená, že jsme mateřskou lehce předčasně ukončily, já nastoupila na dopoledne na zkrácený úvazek do práce a odpoledne se věnuju dětem v místní mateřské školce, tudíž mám aspoň berunku pod kontrolou, páčto vzdálené babičky použít nemůžeme a velitel je nepoužitelný.
Taky jsme opustili náš rozkošný finský domeček a přestěhovali se do druhé části zahrady do nového domu. I tahle změna nás stála spoustu času, nervů, křiku, pláče a bezesných nocí a nejsem si jistá, jestli to stálo za to. Velitel si jistý je, ale to ukáže čas.
Podtitul „sestropsaní“ znamená, že v této části knihy se budu věnovat z mnoha rozumných i nerozumných důvodů raději své korespondenci se sestrou než veliteli. Už jen proto, že spolu komunikujeme mnohem víc a taky mě oslovuje příjemnějším sesterským „Drahá“.
1.Chlupy, pupíček, krteček
Další nový rok je tu! Silvestra jsme poprvé oslavili v našem novém obydlí. Přijela sestra se svým milujícím německým už manželem. Odpoledne se stavili ještě známí s bohatou výslužkou a šampáněm. Hráli jsme hry, popíjeli a byla to pohoda. Obavy z jazykové bariéry, protože můj švagr neumí česky, byly nakonec bohužel na místě, ale jen díky veliteli, který si většinu večera nespokojeně něco brumlal pod vousy a nebylo mu vůbec rozumět. Švagr si vystačil s pár slovíčky, která ho naučila drahá sestra, aby se v česku neztratil, což je „chlupy, pupíček, krteček, prosím a děkuji“. Pevně doufám, že se neztratí, protože fakt nevím, kam by ho šli vrátit.
Takže oslavy jsme nakonec přežili celkem v klidu, ale jsem jak velryba. Doufám, že aspoň něco časem zhubnu, děs. Byly jsme s Berunkou asi čtyřikrát v aquaparku, fakt úžasný, třicet stupňů teplá voda, vodní kolotoč, vířivka, sauna, zimní relax jak má být.
Konečně taky sněží jako o život. Pošťák přivezl berunce nové boby s volantem, radost veliká. Berunka v nich seděla na sucho v obýváku celý večer, dokonce předváděla, jak se v nich bude pohodlně spát. Naštěstí si to pak rozmyslela. Teď už konečně spí, nemohla se dočkat, až bude v posteli, aby už bylo ráno a mohla jít bobovat. Trvala na tom, abych jí nastavila budíka na šestou hodinu, tak jsem jí to odkývala a budík zaklapla.
Boby jsou fakt fruďácký, všichni nám je závidí. Dneska jsme dokonce stihly před obědem postavit i malý iglum, jak říká berunka, ale ještě budu muset trochu dlabat sníh, zatím je to fakt domeček jen pro malýho ledního medvěda. Ještě že jsem klidná povaha, jinak bych byla vzteky rozpálená do ruda a tálo by mi to pod rukama.
................
