Velitel měl zápas v nedaleké vísce, tak jsem byla s berunkou v klidu a bez dozoru navštívit rodiče. Velitel pak volal kolem jedné hodiny, že už je doma, ale o výsledku zápasu se odmítl bavit, asi vrozená skromnost.
Velitel včera odpoledne vymajzl opět do hospody na kulečníkový turnaj, tak byl klid. Že by mohl trávit víkendy i jinak, mu nemá cenu vysvětlovat. Je už moc starej na to, aby se změnil, tak proč se s ním rozčilovat. A já ještě pořád taky trvám na tom, že jsem na starosti mladá. Taky podle toho vypadám, jen co jsem se zbavila té „rudé hvězdy uprostřed čela“, tak mám dva nové přírůstky na obou spáncích, zdálky to vypadá jako čistý průstřel hlavy.
Před chvilkou přiletěl velitel z práce, sbalil ručníky a fičel do sauny. Já jsem dostala ráno od sousedů piškotovou kuchařku od Opavie, tak plichtím dortíky, jeden lepší jak druhý, nejlepší je tvarohový. Veliteli jsem vrazila kus dortu do ruky na cestu do sauny, kdybych se neudržela a nezbylo, tak aby aspoň ochutnal.
Vyprané prádlo už teď věsím na zahradu, když je hezky, je to super. Jen to bílé mi včera při prvním proletu posraly včely, ale velitel jim údajně domluvil a slíbily, že už se to nebude opakovat. Prostě vesnická idyla.
Dopoledne jsme byly s berunkou na nedalekém hradě na „rozsáhlé květinové výstavě v prostorách celého hradu“, jak psali na internetu. Děs, hrad je v dezolátním stavu, takže se lehce opravuje a není tam skoro nic. Prohlídka spočívala v tom, že nám otrávená průvodkyně v každé místnosti ukázala nějakej prohnilej trámek a monotónním hlasem sdělila, z kterého že je roku. Rozsáhlá květinová výstava byla opravdu rozsáhlá, co se vzdálenosti rostlin týče. Uprostřed každé chodby ležel na zemi mezi spadanou omítkou pohozený květináček s petrklíčem, toť vše.
Velitel měl zápas v nedaleké vísce, tak jsem byla s berunkou v klidu a bez dozoru navštívit rodiče. Velitel pak volal kolem jedné hodiny, že už je doma, ale o výsledku zápasu se odmítl bavit, asi vrozená skromnost, tak nevím, jak dopadl, a raději se neptám, asi vrozený pud sebezáchovy.
Nicméně doma byl velitel v dobrém rozmaru a chtěl za každou cenu něco slavit, cokoliv. Začal se hrabat v kalendáři a zjišťovat, jestli mají ženy podobný svátek jako muži, protože někteří z chlapů (velitele nevyjímaje) slaví 1. dubna mezinárodní den ptáků jako svátek svůj, teda toho svého. Nic zajímavého nenašel, ale pivo si otevřel tak jako tak. Já jsem sice mezinárodní den „těch dámských“ taky neobjevila, ale mám nějaké tipy, kdy to oslavit : 31.5. – den otevírání studánek, 17.6. – světový den boje proti suchu a nebo 22.5. – mezinárodní den biologické rozmanitosti, tem mi přijde nejpříhodnější, jak tady některé ty venkovské děvy v teplákách z okna pozoruju.
Nevím, jak se mi to zase povedlo, ale rozškrábala jsem si znamínko na bradě. Vyrazila jsem do velkého města na kožní, byl tam můj oblíbený stoletý mudr, co už jsem ho tam párkrát zažila a u kterého se vždycky bojím, že během zákroku zemře, ale zatím to pokaždé zvládl. Proběhlo to opět docela v klidu. Tentokrát mě dědek ušetřil svlékání, sestřička ho zavčas a k jeho velké nelibosti upozornila, že to znamínko mám na bradě. Ale měla jsem krátký tričko, tak mi alespoň odborně prohmatal a zkontroloval břicho a zvědavě se vyptával, co že mi to tou laparoskopií dělali. Musela jsem přiznat, že tu malou jizvičku u pupíku mám od náušnice. Chvilku vypadal, že konečně nadešel jeho čas, ale pak to ustál jen se znechucenou poznámkou: „Doufám, že už jste se z takových blbostí vyspala“.
