Příručka vypadala děsivě, já bych do toho nešla, ale přežil. Nařídila jsem mu, aby hlavně nic neolizoval.
Tak železničář přece jen nakonec hlídkoval u tratě, ale protože se nemohl do poslední chvilky rozhodnout, v jakém kostýmu nakonec vyrazí (kdyby mu ta železničářská uniforma byla opravdu malá), tak měl v záloze ještě odporný flanelový trencle z „tygří kůže“, který se mi za těch asi deset let, co si je někde sám koupil, nepodařilo vyhodit. Z těchto a jiných vesmírných důvodů, nad kterými jednomu zůstává rozum stát, tudíž figuroval na programu jako „železničář-tarzan“.
Vlak nikoho nepřejel, ale to byl asi jediný úspěch, jinak pochybuju, že bude do této odpovědné funkce ještě někdy nominován. Jako jediný nedával dětičkám žádné bojové úkoly, rozdával zelený bonbony, který se roztekly hned po rozbalení, takže prcci z jeho stanoviště odcházeli jako prasata a navíc je oslovoval „ty vole“ (mimochodem oni jeho taky). Nevím, jak děti, ale velitel si dětský den, obzvlášť večerní pařbu pohádkových bytostí, moc pochvaloval.
Tak máme za sebou rodinnou dovolenou a teď konečně relaxujeme doma. V Beskydech bylo moc hezky, do středy bylo dokonce super počasí, tak jsme procházkovali, vylezli na Lysou horu, byli jsme na koupališti, běhat v lesíku…
S velitelem to probíhalo dle očekávání, nikdy to nebude děvče do nepohody, takže pokud bylo veselo, tak dobrý, ale jak začala berunka natahovat nebo se vztekat (po kom to asi má?), tak začala lítat dámská i pánská přirození vzduchem, držel se za hlavu, desetkrát za den mi opakoval, že nás! čeká ještě spousta výchovné práce, a když se cestou do Kopřivnice chuděrka ucasnovaná rozplakala, tak prohlásil, že bysme s ní měli zajít k dětskýmu psychologovi, protože je to neúnosný.
Odjeli jsme ve čtvrtek po večeři, byl nejvyšší čas. Odpoledne nám „kulturní referent“ sdělil, že večer se bude grilovat pro všechny maso a vyhrávat místní lidová mjůzik. Šli jsme tam mrknout a berunka si byla jistá, že se na tom rožni točí bafbaf a měla potřebu to všem sdělit. Číšníkům to ale moc vtipný nepřišlo.
Už je zase dobře. V sobotu jsme to nějak překlepali a v neděli už jsem tlačila ručičky hodinek od rána a těšila se, až velitel vysmahne, kamkoli a s kýmkoli. Odpoledne konečně odjel na oblíbený badmintonový kemp, tak se můžem v klidu zase srovnat do zaběhnutých kolejí. Velitel odjížděl zvesela, optimistický a plný sil. V Beskydech totiž navštívil pro lepší kondici, mladistvý vzhled a nesmrtelnost místní polárium. Příručka vypadala děsivě, já bych do toho nešla, ale přežil. Na poprvé ho nechali jen dvě minuty v mínus stodvaceti stupních. Nařídila jsem mu, aby hlavně nic neolizoval, ale asi tam takových výlupků mají víc, tak dostal hned u vstupních dveří na hubu roušku a bylo vyřešeno, měl by chodit častěji.
Jen zalezl do ledové jeskyňky, tak mi nějaký bodrý vesničan v teplákách, s batůžkem, asi plným brambor, přibližně v mém věku, přinesl telefonní číslo, kdyby manžel náhodou nerozmrzl, ať mu určitě zavolám. Prostě služby se vším všudy.
Ten klid je boží. Berunka je celkem v pohodě, jen je poslední dobou trochu náladová, asi jí rostou zase zuby, má oteklé dásně, slintá víc než náš větší pes a to je co říct, ale je rozhodně roztomilejší než on.
Dneska jsme spolu byly u doktorky, aby jí vzali krev z prstu, jestli jí nechybí železo nebo něco jiného, když je pořád jen na tom kojení. Ustála to celkem hrdinně, plakala jen chvilku a pak si celou dobu prohlížela náplast na prstíku. Ještě pořád nechodí, přidržuje se za jednu ruku, občas se sice rozparádí a pustí se, ale pak si dá pěkně na čumák. Má zatím podobný styl jako velitel, když podroušen táhne z hospody a pustí se v euforii řídítek kola, o který se obvykle opírá. Chystáme se taky vyměnit hudební školku za cvičení, tak třeba se tam beruška pochlapí a bude běhat jak drak.
............................
