38. Jediný policista, co si umí lízat nejen rány

Dneska ráno byl velitel v docela dobrém rozmaru. Berunka se vzbudila už v šest hodin, tak jsme si povídaly v posteli, ale velitel remcal, že takhle brzo ho teda budit nebudeme. Mírně jsem mu připomněla, že on mě budil, co spolu bydlíme, každý den i o víkendu v tuhle nekřesťanskou hodinu a nic mi nepomohlo. Velitel mi ale vítězoslavně oznámil, že se dneska posunul čas, takže není šest, ale pět hodin! Tak jsme se odstěhovaly do obýváku a ve volné chvíli přetočily iniciativně s berunkou všechny hodiny a budíky na nový čas. V osm se velitel konečně vyhrabal z pelechu, vyspaný do růžova a se škodolibým úsměvem a slovy: „Dobrej tah, ne?“ přetočil zase všechny časoměřiče o dvě hodiny dopředu. Takže čas se sice opravdu posouval, ale opačně, a já husa mu to zase v rozespalosti spolkla a to nevinné děcko taky.

Chtěly jsme si s berunkou udělat výlet ve dvou, ale nakonec volala babička, že má volno a dorazí za náma, tak jsme ji vzaly na jarní procházku mezi bledulema. Měla jsem půjčenou krosničku na záda pro berunku, ve které jsem ji nosila, tak to byla pohoda. Stavily jsme se cestou i na oběd a pak si babička dokonce na čerstvém venkovském vzduchu na půl hoďky zdřímla. My jsme jí zatím natrhaly něco čerstvě jarního kvítí, berunka pár kvítků snědla, no a pak už volal dědeček, že musel dát auto do servisu a tudíž si nemůže pro babičku přijet. Babča odmítla jet mým autem sama, tak jsem musela naložit berunku a odvézt naši seniorku do města za dědou, nechat jim moje auto, aby se dostali domů, a nás s berunkou vzal zpátky domů velitel cestou z práce.

Chtěla jsem dědovi pro jistotu vysvětlit dálkové ovládání k mému vozu, ale nechtěl ani slyšet, říkal, že to nebude používat, jedou přece rovnou domů, hned dají auto do garáže, kde bude jako v bavlnce, a na nic nebudou sahat, dokud si pro vůz zase nepřijedu. Chvilku po tom, co jsme se rozloučili, mi ale začal vyzvánět telefon: „Poslóché, my jsme u Tesca a nejde to zamčít a teď to začalo hókat!“. Jak malí, no neříkala jsem to?

Jaro je tak úžasný, že se jen kocháme a k pc ani nepáchnu, tak tady pár jarních událostí chybí, ale nic zvláštního se nestalo, jen další velikonoce máme za sebou. Proběhly v klidu a pohodě, ráno jsme odbyly s berunkou pár cizích chlapečků a pak jsme spolu vyrazily mrknout na ovečky, co se jim narodily malé ovečky, krása. Velitel vystřelil hned po snídani na náročné turné po sousedech, konkrétně po sousedkách a na oběd nám přijela dělat společnost sestra. Jarní nálada jak vyšitá.

Odpoledne se vrátil z cest velitel a přivedl si hospodskou s hospodským a jednoho kumpána, tak jsme seděli venku, slunko do nás pralo a bylo příjemno. Berunka z toho usnula, tak jsem ji přenesla do postýlky a velitel vytuhnul na svém gauči zanedlouho po ní, jen občas ze spaní utrousil: „Jo, jo, jasně“, asi se snažil budit dojem, že pozorně poslouchá, kdybych náhodou něco zajímavého vypravovala.

Jinak nás vše v normálu, berunka chodí v osm hodin večer do hajan, kolem druhé v noci se vzbudí, hodinku si čteme pohádky a pak jdem zase spát a táhnem to až do rána, takže vyspaný jsme do růžova až bleděmodra. Taky už ji přešlo prdění, teda neprdění, prdí teď jak drak, tak snad se blýská na lepší časy a je konec břichabolení a věčného kvílení, úplně stačí velitelovo věčný kvílení kvůli zádobolení.

Včera jsme s berunkou sledovaly v noci komisaře Rexe, protože pohádky v tuhle dobu kupodivu nedávají, a nám se ten vlčák hrozně líbí. Je to teda síla, Rex - jediný policista, co si umí lízat rány, jak říkali v reklamě, a jediný policista, co si umí lízat koule, jak říkal velitel – se tentokrát vyznamenal. V ukázce to vypadalo, že je marod, ale ukázalo se, že darovává krev, dobrman z protidrogovýho měl nějaký vnitřní zranění, byl to fakt silný zážitek.

Čekáme na golfáček pro berunku, co jsem objednala na internetu, zatím nepřišel, ale už jsem na něho zvědavá, hned s ním vyrazíme do velkého města na nákupy. Dneska jsem si aspoň objednala kalhoty a pár rajcovních spoďárů, tak zas můžu honit vodu kolem vesnického rybníka. Chtěla jsem koupit kamarádce k svátku čokoládu, ale jsem teď nějaká rozvrkočená a pevnou vůli těžko hledám, takže jsem to nezvládla. Sice jsem za tímto účelem koupila belgické pralinky, ale sežrala jsem je hned v autě. Druhý den jsem koupila na druhý pokus další bonboniéru a pro jistotu jsem si k tomu hodila do košíku 4 čokolády, ale i to jsem všechno stihla zlikvidovat v rekordním čase opět po cestě domů, čokoládové drobky mám po celém voze, ještě že to můžu svádět na to nebohé děcko, kdyby se někdo ptal.

Ze zoufalství jsem to včera završila litříkem čokoládové zmrzliny, takže to vzdávám. Kamarádku budu muset pozvat do cukrárny, když si bude pevně držet svůj tácek se zákuskem, tak to snad zvládneme. 

..............