Menší pes už má horní část svého králičího tělíčka vypracovanou jak dlouholetý vozíčkář, jak se pořád při svých psích orgiích odráží jen předníma nohama, ale vypadá spokojeně.
Doufám, že se máte všichni dobře, protože my se máme skvěle, jen by mohlo být trochu tepleji. Ale všechno kvete a je to krása, a když fouká vítr, tak to vypadá, že sněží, jak všude padají ze stromů okvětní lístky, paráda.
Čarodejnice jsme letos odflákli, když jsme se chystali večer na zahradu, tak začalo zrovna zase pršet, takže toho velitel hned využil a vysmahl do hospody na hokej, a když se o půlnoci vrátil, tak se kupodivu už nechtělo ven mě. Vyrazili jsme pálit v sobotu na druhý pokus, ale když se veliteli za obvyklých dámských a pánských přirození konečně podařilo rozdělat oheň, zase začalo pršet, tak jsme špekáčky mrskli doma na pánvičku. Sice to nebyla taková ta správná zakouřená romantika, ale špekec je špekec, o ten bych nerada přišla.
Náš větší pes si našel novou, ještě neposkvrněnou plochu na trávníku, kde trénuje hrabání. Mohli bysme mu domluvit brigádu u Telecomu, je fakt dobrej a náruživej kopáč, takže každý ráno dostane na prdel a zbytek dne trucuje. Menší pes už má horní část svého králičího tělíčka vypracovanou jak dlouholetý vozíčkář, jak se pořád při svých psích orgiích odráží jen předníma nohama, ale vypadá spokojeně. Ve vhodných chvílích dokonce nestydatě obtěžuje toho většího, když chudák nemotorná usne na sluníčku. S přibývajícím věkem je bohužel pořád pomalejší, takže než se probere, má znásilněný ucho, čumák, tlapu, kam se zrovna ten malej erotoman trefí.
Fotbal už se pomalu blíží závěru, tak se snad velitel taky ukáže doma, jinak je prakticky pořád v hospodě. I když po tom, co to ti naši žabaři projeli, je u nás pěkně smutno. Ale aspoň nefandí doma, v hospodě se ten rachot ztratí. Někde jsem četla, že fotbal je proto tak oblíbený sport, protože tisíce naprostejch chudáků může beztrestně řvát na pár milionářů: „Makej, makej, ty idiote!“.
Já jsem se chystala na přednášku o porodu, ale nakonec jsem se na to vyflajzla, stejně nám asi skoro všechno řekli během těhotenského cvičení a zrovna dneska na nějaké veselé porodní prostocviky se skupinou nadšených budoucích tatínků a maminek nemám vůbec náladu.
Včera jsem měla nějaký útlum. Vyrazila jsem do velkého města a na konci naší vesničky jsem viděla na své straně silnice stát asi tři auta, tak jsem si ještě stačila pohrdavě pomyslet, co to musí být za idioty, takhle zaparkovat na vozovce, hodila jsem blinkr, řadu předjela a fičela si to dál. Pak mi začalo být divné, že musím jet pořád po levé straně, protože silnice je přehrazená výstražnými zábranami skoro kilometr. Když jsem se konečně mohla vrátit do svého pruhu, uviděla jsem ve zpětném zrcátku semafor, takže za idiota jsem byla asi já, protože je to tam rozkopaný kvůli kanalizaci a ty tři vozy prostě čekali na semaforu na zelenou. Naštěstí doproti nic nejelo, kdybych ještě ke všemu musela na program zařadit mé parádní číslo „couvání“, tak fakt nevím, jak by to dopadlo.
Až na ten pupek si ty poslední dny 2v1 docela užívám. Ráno se dlouho válím v posteli, pletu, zahradničím, natírám, přijímám návštěvy a tak, pohoda veliká. Včera jsem musela jet nakoupit do supermarketu do velkého města. Jela se mnou kamarádka a v rámci tréninku i její dvě nezbedné dětičky jeden a půl a tři a půl roku. Mladší holčička celou dobu vřískala jak na lesy a starší chlapeček jí ze všech sil pomáhal, málem mi praskla hlava. Uklidnili se až na zpáteční cestě, protože dostali v obchoďáku u reklamního stánku nafukovací balonky.
Stavovala jsem se cestou ještě na chvilku v práci, kolega s ostatními hodnými panáčky byli zděšení, že ještě jezdím v tom požehnaném stavu těsně před prasknutím autem, tak jsem namítala, že přece nebudu rodit v autobuse.
Stihla jsem přibrzdit i v kanceláři těhotenských kurzů a nafasovat rajcovní síťované spoďáry do porodnice. Jako naschvál zrovna končilo jakési cvičení maminek s miminama a to jedno tak usilovně řvalo, až rozeřvalo i ty ostatní, takže jsem zpáteční cestu pouze s dvojitým jekotem snášela už docela dobře. Kamarádčina holčička usnula až asi dva kilometry před cílem, ale i za tu chvilku klidu jsem jí byla vděčná. O víkendu si začnu chystat taštičku a snad už to rychle uteče a všechno bude v pohodě.
.......................
