Dneska jsem koupila kus flákoty, že nějaký steak zkusím o víkendu uklohnit sama, co na tom může být?
Byla jsem na pár dětských nákupech, pidi oblečky, pidi peřinky, pidi dečky…, ale pořád nejsem moc nakupovací typ a dost mě to vyčerpává. Ale stejně už se hrozně těším.
Včera tady nečekaně napadlo plno sněhu, tak to jaro vypadá všelijak. Ale o svou stromkovou růži se už bát nemusím. Celou zimu ji opatrujeme, byla obalená v pytli a pečlivě zahrnutá hlínou, aby vydržela mrazy, což zvládla. Jak se oteplilo, tak jsem jí pytel sundala, aby k ní mohlo jarní sluníčko. Začaly jí krásně rašit lístečky, což se líbilo nejen mně, ale i našemu většímu psovi, který si ji přišel zvědavě prohlédnout zblízka. Když mě ale zahlédl v okně, že se taky nadšeně kochám, tak, ač je to nemotora nemotorná, stoupl si na zadní, ukousnul růži korunku pod roubem a přinesl mi tu nádheru šťastně k oknu ukázat.
Ale jinak je to pohoda, skoro každý víkend se teď jeden den vydáváme do nějaké hospůdky na oběd, protože velitel se rozhodl najít tu, kde umí udělat dobrý steak, a zatím se moc nedaří. Dneska jsem koupila kus flákoty i já, že nějaký steak zkusím o víkendu uklohnit sama, co na tom může být? Ale ani v jedné z mých obsáhlých kuchařek (namátkou hodnotné kusy jako Vegetariánská, Kuře stokrát jinak, Moučníky jako od babičky….) jsem nenašla žádnou důvtipnou radu, jak na to. Nakonec jsem to okořenila, mrskla na gril, kde to lahodně vonělo, a bylo hotovo. Velitel to sice tvrdošíjně nazýval všeobecným pojmem „maso“, takže level „steak“ se mi asi dosáhnout ještě nepodařilo, ale bylo to dobrý.
Poslední dva dny bylo doma trochu dusno. Kočce praskla miska, tak jsem jí dala misku na vodu našeho menšího psa, kterou stejně nepoužívá, protože chodí pít zásadně jako velkej chlap do mega misky toho většího. Když jsem ráno pak nesla kočce žrádlo v malé psí misce, celou cestu mě ten malej podvraťáček doprovázel a nevěřícně kroutil hlavou, do poslední chvilky si byl evidentně jistý, že je to jen hloupej vtip. Když se ovšem přesvědčil o opaku, zalezl do boudy a trucoval tam až do rána. Další den stejná scéna, šel mě doprovodit ke kočce a pak zase znechuceně zalezl k sobě, nereagoval ani na návštěvy, ležel zadkem ke vchodu boudy a dělal, že neslyší. Dneska jsem musela potupně koupit kočce novou misku a tu jeho vzácnou mu vrátit.Tak tak zadržel slzy, chce se pořád chovat a hladit a vše je odpuštěno. Je to hajzlík hladová, to by jeden fakt nevěřil, co se těm zvířatům honí nad čumákem.
A vyrazila jsem na další pidinákupy, nemá to konce. Vybrala jsem něco medvídkového, něco ovečkového a něco ptáčkového, no krása. Tentokrát jsem si to docela užila, bylo krásně, na silnicích i v obchodech relativně prázdno. Jen náš budoucí potomek začíná být trochu neposeda, takže chodím čůrat co deset minut, ale ve velkém městě uprostřed náměstí jsem zatím nečupěla, tak pohoda. Asi bych měla pro změnu a pro jistotu začít cestovat nějakým pohodlným vlakem s WC.
Dneska jsem se taky byla podívat v jedné z porodnic, abych věděla, do čeho jdu. Žádná hitparáda, prostě nemocnice, ale to bude asi všude podobný. Tak jsem sledovala hlavně personál, ten tam vypadá docela sympaticky, dokonce čtvrtina doktorů, co šla po chodbě kolem, nás pozdravila a tak třetina sester se povzbudivě usmála, to se jen tak nevidí. Mám v plánu ještě prohlídku jedné konkurenční, tak uvidíme. Doma jsem líčila zážitky, velitel měl samozřejmě kontrolní dotazy mimo mísu, jestli nebyli pod postelí hadi a hlavně ho zajímalo, jestli tam měli „takový ty magnety“, aby mě měli čím „nahodit“, kdybych zkolabovala. To mě povzbudilo a uklidnilo, že má starost, ale jestli je tam mají, nevím, ale hady jsem nikde pod postelí nezahlídla, tak předpokládám, že magnety nebudou potřeba.
Tak jsem navštívila, zatím pouze jako zvědavý divák, druhou porodnici. Musím říct, že doteď jsem na porod až tak nemyslela, ale dneska mě to trochu vyděsilo. Nakoukli jsme do dvou předporodních pokojů. Seděli tam na balonech dva sněhuláci, vypadali tiše a sklesle, ale jejich výrazy přímo řvaly „POMOC!“ Pak jsme mrkli do jednoho poporodního pokoje, tam ležela bledá paní a vypadala, že je mrtvá, sestra říkala, že spí a rychle zavřela dveře. A když jsme odsud odcházeli, tak zrovna přišly dvě novopečené maminky s obrovskejma kruhama pod očima a miminama, co řvaly jak paviáni. Trochu mě z toho bolí hlava, ale snad to brzo zapomenu, ve své předporodní obrázkové knížce mám mnohem idyličtější fotky, tak si to večer zase prolistuju a budu doufat, že můj porod proběhne dle návodu.
.................
