Všude klid a tak jsme vyrazili za kulturou a byli dvakrát za sebou v kině. Nad naší vískou bylo slunečno až kýčovito.
.....
Všude klid a tak jsme vyrazili za kulturou a byli dvakrát za sebou v kině. Poprvé na Amélii, krása, podruhé na Smyslu života, taky krása. Nad naší vískou bylo slunečno až kýčovito.
V sobotu velitel sekal dobrotu a dřevo a já se musela dívat, jak mu to jde, pochopitelně s hráběma v ruce. Velitel odborně založil malou vatru, na kterou spotřeboval dvoje sirky a všechen denní tisk za posledních čtrnáct dní,ale měl z ohníčku radost a já taky. Dostala jsem důležitý úkol a chodila s oběma psy přikládat, co nasekal. Bylo mi slavnostně povoleno spálit starý smrček,protože to bude pěkně vonět a krásně praskat a tudíž mě to snad začne i bavit. Prásklo to jen jednou, mě do ksichtu, a vůbec to nevonělo po jehličí, ale po spálené ofině. Ale obočí mi zůstalo a vlasy, než se vdám, dorostou, říkal velitel, o čemž, vzhledem k jeho „ženitbychtivosti“, vůbec nepochybuji.
Následující den jsem poprvé vyrazila v jarním větříku na kole, všechny kopce jsem vyšlapala, nepřejela jsem žádné zvířátko, předjela jednoho dědka a zelený traktor, prostě paráda.
Večer jsem přemluvila velitele, aby šel k doktorovi, protože ho už pěkně dlouho bolí ucho a už na ně skoro neslyší, což má sice nespornou výhodu v tom, že si na jeho adresu můžu beztrestně brumlat nemístné poznámky, ale zase toho zneužívá, když po něm něco chci.
Velitel se hrozně bojí doktorů a většinou omdlí už v čekárně. Takže aby neprchl, musela jsem tam jet nakonec s ním. Snažila jsem se ho přivést na jiné myšlenky a pomáhat, jak to jen šlo. Když ráno čistil přední sklo u auta od vesnických hovínek (zatím jen kočičích a slepičích, se sousedy se ještě tak dobře neznáme), tak jsem mu v dobré víře chtěla pomoct. Pustila jsem ostřikovače na plné kule a stírala, když v tom vidím bočním okénkem, jak vztekle fluše vedle auta a k...y p..e lítaly na všechny strany – samozřejmě ten gejzír z ostřikovačů koupil do obličeje.
U doktora celkem pohoda, velitel nervózně listoval denním tiskem a díky té ranní sprše voněl jak citronová tableta do záchodu. Byl hned druhý, takže nestačil zpanikařit ani omdlít a už je zdravý! Celou cestu zpátky jsem poslouchala, jak je dobrej, že tam šel, je to hrdina.
JÁ UŽ ALE NEVYSTOUPÍM !
Dneska jel velitel do Prahy, tak jsem nastartovala svůj zelený kontejner značky Fiat (asi šestkrát) a v oblaku kouře dohopsala na křižovatku před domem, kde jsem pro velký úspěch nastartovala ještě dvakrát a vyrazila směr město. Předpokládám, že pro přihlížející to musela být úžasná podívaná a mě ten divoký start do nového dne natolik rozrušil, že jsem ještě u nás ve vesnici nabrala STOPAŘE!!! To jsem se děvenka plachá musela úplně pominout! Byl zarostlej, měl na sobě jakýsi zelený cosi a obrovskej vak.
Hned, jak nasedl, říká: “To jste dobrá, že berete stopaře, jste teprve druhá žena v mém životě, co mi zastavila.“ Tak jsem mu to hned vysvětlila: „Stopaře NIKDY neberu a NIKDY brát nebudu, vůbec nechápu, co mě to napadlo!“ Byl to kliďas, hodil podezřelý, podezřele páchnoucí vak na zadní sedadlo a jen suše poznamenal: „Já už ale nevystoupím. A tak jsme vyrazili. O to znásilnění nejde, jak říkávala má drahá babička, hlavně abych nepřišla pozdě do práce. Nebudu napínat, celou cestu se snažil mi něco povídat, abych se strachy nezbláznila, a po cca 25 km poděkoval a spořádaně vystoupil.
Takže konec dobrý, zklamaný byl jen náš výrobní ředitel, který oficiálně dohlíží na montéry a neoficiálně a na vlastní žádost na sexuální harašení ve firmě, na což rád upozorňuje otcovským: „Tak povídejte a nešetřete podrobnostma.“ Když jsem totiž před pár lety poprvé nejistě vkročila do dveří firmy, vítal mě slovy: „Ničeho se u nás nebojte, na harašení tady dávám pozor já, takže kdyby Vás někdo obtěžoval, přijďte hned za mnou do kanceláře, a kdyby Vás nikdo neobtěžoval, tak přijďte taky.“
.......
