Jestli to půjde dál tímhle tempem dál, tak budu za chvilku hlásit při návštěvě solária stejně jako náš výrobní ředitel na otázku „Na kolik minut?“ – „Zpopelnit, prosím“.
V práci jsou všichni pořádně nachcípaní, někteří drsoni chodí dokonce s horečkama třicetdevět a víc a šéf to na mě pouští skrz skříně. Mě sice zatím choroba neskolila, ale nevím, jestli si preventivně nepůjdu na týden lehnout.
Recepční si ještě pořád neudělala žádný systém v objednávání obědů, takže nám v pondělí zase dva chyběly. Ač byla viníkem, ztropila hroznou scénu, že není žádnej hej nebo počkej, že ona tady nežere a nezblázní se proto. Bylo to nepříjemné a vydrželo jí to celé odpoledne. Takže jsem nakonec musela propašovat ten její cár papíru v podprsence z recepce do kanceláře, aby to neviděla, zavolat tam a zkontrolovat, co máme a co nemáme objednaného. Chvíli na to jsem byla výrobnímu řediteli vysvětlovat něco na počítači, pochopil to kupodivu bleskově, tak jsem ho pochválila, že jestli to půjde takhle dál, bude moct za chvilku objednávat obědy on, jenže recepční to asi slyšela, naštěstí atmosféra byla už tak hustá, že se to nijak zvlášť neprojevilo.
Jinak jsem se opět vyznamenala. Byla jsem včera poprvé v životě v autoservisu. Jela jsem na kontrolu, páčto tachometr ukazoval šedesáttisíc kilometrů, a jako obvykle jsem svou roli venkovského balíka pojala víc než bravurně. Sice jsem se týden chystala to auto vyčistit, ale nakonec vrozená lenost zvítězila a vykašlala jsem se na to. Takže jsem tam dojela s kufrem plným obilí (z kytky, co jsem dělala sestře) a s kapotou plnou kočičích pracek, ještě že nemáme slepice. Zaparkovala jsem už napodruhé, ale byla jsem nervozní jak u doktora. V příjimací kanceláři bylo plno chlapů v montérkách a jedna starší, solidně vyhlížející paní stála za počítačem, k té jsem se v panice bezhlavě vrhla a sáhodlouze jí vysvětlila, co potřebuju. Nechápavých výrazů mechaniků jsem se snažila nevšímat, uklidňujíc se, že jsou to zvědavci a za pár minut to budu mít za sebou. Musela jsem mít fakt totální útlum, protože mi nebylo vůbec divné, že paní se opírá o násadu smetáku a má na sobě modrou puntíkovanou zástěru. Ano, pro pobavení všech kolemstojících jsem to celé vysvětlila uklízečce, která byla snad ještě vyděšenější než já. Nakonec se mě jako zvláštního případu ujal majitel servisu osobně, tvářil se, jako že nic neviděl, a na odchodu mi otcovsky naznačil, že by se jim to dělalo mnohem líp, kdybych jim nechala klíče od auta, které jsem křečovitě celou dobu svírala a odmítala pustit. Když jsem si pak pro vůz zase přišla, stáli tam všichni nastoupení, co bude. Ale byli hodní, dokonce mi zaparkovali auto čumákem do silnice, abych nedejbože nemusela couvat. Stejně mě to natolik znervoznilo, že jsem zamířila úplně na druhou stranu, takže jsem nakonec jela navštívit kamarádku na druhý konec města, tam jsem se uklidnila a jela domů. Velitel je opět v Praze, tak mám na to relaxování klid. Na zahradě už máme podzim, ráno bývá pěkná kosa a psům už se nechce koupat v řece, takže zima už je za chvilku asi fakt tady, ale nějak mi to po těch hroznejch vedrech ani nevadí. Těším se na lyže a na sáňky a na dlouhé zimní večery při svíčkách a vínu a tak, čert vem autoservis.
O víkendu jsme byli na oslavě třicátin našeho kamaráda, fakt asi stárneme, bylo to tam děsný. Všichni se živě bavili buď o dětech, o stavbě domu nebo o hemeroidech, žádná sranda s nima už není. Velitel, podobných starostí nemaje, se věnoval alkoholu a tanci a vypadal, že je mu to šumák. Asi v polovině večera se jedné z dam přestalo líbit prostředí tamní hospody a kývla na toho svého s významným a nesmlouvavým „odcházíme“. Tomu se nechtělo opustit společnost, ale taky se bál opustit parnerku, takže otravoval tak dlouho, dokud jsme se nezvedli všichni, abychom svorně změnili lokál. Já už jsem byla tak rozvrkočená, že jsem chtěla v náhlém návalu nelibosti rozbít láhev piva o silnici, což jediné mi v tu chvíli mohlo přinést jakous takous úlevu. Nicméně i tady se projevili kumpáni jako „suchaři“ a rozpoutala se divoká diskuze, jestli není škoda piva, jestli je ta lahev vratná či nikoli, jestli se to na silnici vůbec smí…, nakonec jsem to vzdala, sedla si na obrubník, pivo vypila, láhev spořádaně vrátila do hospody a připojila se poslušně ke stádu. Jestli to půjde dál tímhle tempem dál, tak budu za chvilku hlásit při návštěvě solária stejně jako náš výrobní ředitel na otázku „Na kolik minut?“ – „Zpopelnit, prosím“.
..........
