Velitel přes týden živoří pracovně v Praze, tak musím všechno povídat psům a kočce, ale i přes jejich chápavé výrazy to přece jen není ono.
Jsem teď pořád sama doma, tak mám plno času. Velitel přes týden živoří pracovně v Praze, tak musím všechno povídat psům a kočce, ale i přes jejich chápavé výrazy to přece jen není ono. Nejraději bych šla na mateřskou, věk na to už fakt mám. Navíc to vypadá, že budu muset ke všem těm hrůzám převzít jednu z povinností bývalé kolegyně a dělat překlady dalších prospektů, tak se jí budu muset zeptat, do kterého kontejneru se háže hrdost a do kterého sebevědomí, ať se dlouho netrápím, protože tohle je u nás ve firmě velmi nevděčná činnost.
Tak žádná velká akce. V sobotu jsme dopoledne leželi na gauči a v malých přestávkách uklízeli. Nebudu vám popisovat, jak jsme si ty dvě činnosti spravedlivě rozdělili, protože na to máme s velitelem vždycky úplně odlišnou verzi, nicméně unavení jsme byli oba. Odpoledne jsme se vydali na bramborákové speciality a pak jsme byli v lese fotit naše děti – tím myslím většího a menšího psa. Velitele chytila nějaká tvořivá nálada, tak máme fotek na dva psí kalendáře. Ty dva naše vořechy to taky docela bavilo, obzvlášť, když je neuvážený velitelův povel „lehni“ zaskočil zrovna u nějaké hezké bahnité kaluže. Takže když jsme odcházeli do lesa, vypadali z dálky jako bílá ovečka s jehňátkem a když jsme se vraceli z lesa, vypadali z dálky jako špinavé divoké prase s ještě divočejším a špinavějším selátkem. Večer přišli známí a už jsme nedělali vůbec nic, jen se nám ztratil stojan s vínem, vlastně jeho obsah.
V neděli byl velitel na zápase, tak jsem šla poprvé fandit a zdokumentovat hru svalů a tak, k překvapení všech to zabralo a velitel všechno vyhrál, tak byl hrdina dne. Večer šel smrdět do hospody, aby to oslavil, a já do divadla. Bylo to úžasné „Zpívání v dešti“, seděli jsme v první řadě a dole v orchestru hrál roztomilý kolouch na basu a taky jeden kulisák vypadal úplně jako Brad Pitt, ale toho jsem si moc neužila, jen tam dvakrát přinesl nějaké židle a byl pryč. Domů jsem samozřejmě přišla první, v hospodě ta představení bývají podstatně delší a náročnější a cesta trvá taky mnohem dýl, asi jsou tam mnohem těžší kulturní zážitky, tak se to pak vleče.
Zítra ráno jede velitel zase do Prahy a přijede až ve středu. Přinesl mi stovku, kterou jsem večer nechala v kuchyni a zapomněla na ni, tak říkám: „Co to má být?“ Povídal, ať si koupím něco na sebe, zajdu do divadla, na večeři, prostě si udělám hezký týden, když nebude doma. Jeho velkorysost je někdy opravdu nervydrásající. No, ale možná to stejně vyrazím do města rozfofrovat, to mi tak vyjde na párek v rohlíku a nějaký rajc z vietnamské tržnice, tam se člověk občas i pobaví. Některé hlášky tamních prodejců ráda dávám k dobru. Když se tam nedávno ptala nějaká „Italka“ tmavší pleti, jestli je ta bunda opravdu značková, i když má těch pruhů na rukávu pět, tak jí malý bodrý prodavač vesele odpověděl: „Jasný, čím víc pruhy, tím víc adidas“. A na starostlivou otázku nakupujícího směrem k šikmookému prodávajícímu: „To je děs, tady celej den stát na nohou. Nemáš puchýře?“, mužík radostně odpověděl: „Nemám, ale stavte se za týden, přivezu“.
.......
