Velitel se z čundru vrátil s oběma kumpány a čokoládovým fernetem ve vousech až v pátek. Kupodivu se ve vlaku tak rozparádili, že ti dva zapomněli po cestě vystoupit a tak dojeli k mé veliké radosti všichni až k nám domů.
Velitel se z čundru vrátil s oběma kumpány a čokoládovým fernetem ve vousech až v pátek. Kupodivu se ve vlaku tak rozparádili, že ti dva zapomněli po cestě vystoupit a tak dojeli k mé veliké radosti všichni až k nám domů. Přišlo jim to hrozně vtipné, mně už míň. Večer šli „pro změnu“ svorně a zvesela do hospody „na jedno“, aby probrali čerstvé zážitky ze svého putování. Já jsem šla spát, protože poslední dobou si připadám, že bych mohla spát měsíc v kuse a ani to by nestačilo a navíc se ti tři významně tvářili, že je to samozřejmě závěrečný čundrovní večer bez bab.
Přitáhli v jednu hodinu ráno. Vzbudil mě hospodský smrad a ohlušující „šepot“, dělala jsem pro jistotu dál, že spím, velitel je uložil a přišel smrdět do ložnice. Ráno měli kocovinu, ale jinak byli jak andílci: „Ano, prosím, děkuji, nechceš něco pomoct?“. Vydrželo jim to až do oběda, šli jsme se najíst do místní hospody, panáčci odmítli jít ten kousek pěšky, tak jsem je musela odvézt autem. Po obědě jsme se šli vykoupat do rybníka, kromě mě teda, já jsem je fotila ze břehu, byla to fakt přehlídka. Velitel v nových plavkách, kde na cedulce psali, že jsou bez balonového efektu, plaval na hladině jako bójka, jeden kumpán plavky zapomněl, takže tam skočil v kostkovaných trenýrkách s kapsičkou a třetí měl malé zelené plavečky, do kterých, co jsme se neviděli, dost přibral.
Tak konec zábavy, zpět do pracovním procesu. Jak říká má drahá sestra, někdo tu káru kapitalismu musí táhnout. I když dneska jsem měla dojem, že mi na tu káru naloží sešívačku a děrovačku na památku a potáhnu tak maximálně domů, moc se mi nedařilo. Dostala jsem na zkoušku přeložit manuál našeho výrobku, šéf mi tam opravil pár chyb a vrazil mi další, že můžu vesele pokračovat, přece nebudeme vyhazovat peníze za překladatelskou agenturu, když mi to tak jde. Takže tady teď sedím, mořím se s technickým překladem přístrojů a dobře vím, kde to moje dílo pak skončí, na ministerstvu to určitě nebude. Jestli takhle vznikají všechny návody, tak se nedivím, že se v mikrovlnkách suší psi, pizza se peče i s igelitovým obalem a po sestavení nábytku dle přiloženého manuálu a přesného rozkreslení vznikají více než originální designové kousky, naprosto se vymykající původnímu vzhledu a použití.
Ale doma je klid, velitel je na zmíněném badmintonovém kempu, co se mu nesmí říkat tábor. Aspoň bude chvilku zuřivě mávat rukama někde jinde. Za odměnu, že mohl jet, jsem dostala za úkol nakrmit včely v jednou z úlů. Proběhlo to v pohodě, sice hučely, ale jinak nic, taky už byla skoro tma, tak se jim chtělo asi spát jako mě. Pro velký úspěch jsem musela druhý den nakrmit ještě druhý úl. To bylo podstatně dramatičtější, asi na ně působila má špatná nálada, protože jsem byla otrávená, že od jednoho hladového krku mám na chvilku pokoj, ale pro dalších dvacettisíc musím navařit, ještěže jsou to krky malinký. Nicméně včely byly rozladěné stejně jako já, takže jsem na konci vypadala z pravoboku jako Dolly Buster a z levoboku jako vesnická dorota, dostala jsem totiž jedno dobře mířené žihadlo do pravého ňadra a druhé dobře mířené do levé půlky zadku. Ale aspoň jsem pochopila, proč u toho velitel vždycky nadává jako starý dlaždič.
Už se stráááášně těším na dovolenou, včera jsem byla vyzvednout mezinárodní řidičáky, dostala jsem i nový normální řidičák, s čímž jsem nepočítala, takže jsem se musela jít ještě neplánovaně rychle vyfotit = vypadám na té fotce jako debil. To vedro totiž dělá divy, to, co si ráno namaluju kolem očí, mi do odpoledne steče s čůrky potu kolem nosu až na bradu, takže z ranních smyslných očních linek bývají někdy docela slušné vousy. Cestou k fotografovi jsem se uviděla ve výkladní skříni jednoho obchodu, splihlá jak slepice, tak jsem lehce pohodila hlavou, jako že to tím značně vylepším, ale vyletěl mi přitom sopel až na čelo, se divím, že mi ten řidičák vůbec dali.
