Vlajky místo reklam

Tak tolik českých vlajek jsem neviděl už hodně dlouho. Hlavně podél silnic a dálnic. Křečovitý protest majitelů reklamních billboardů je ale ve své podstatě trapný. Je to pláč nad tím, že už jim nebudou létat pečení holubi do huby

Mám oslavy všeho druhu moc rád. A tak jsem si koupil lahev dobrého moravského vína a oslavil s kamarády konec období toho nejhoršího reklamního smogu v Čechách. Oslava se povedla. Až billboardy ověnčené státními prapory konečně zmizí, dostane se cestování autem po českých dálnicích a silnicích 1. Třídy na řádově vyšší úroveň. Ne, díry se samozřejmě nezalátají a D 1 se nezačne opravovat rychleji, ale alespoň si naše oko i duše odpočine od těch často prostoduchých, přihlouplých a někdy i úplně blbých nápisů, vyfotošopovaných tváří politiků a podobného svinstva. O bezpečnosti šoférů, které už nebudou obluzovat nevkusné reklamy přímo u silnic, ani nemluvě.

Novela, která tento krok od 1. září uzákoňuje, je mimořádně důležitá i jako signál pro další skupiny privilegovaných podnikatelů, že se pro ně blýská na horší časy. V tom smyslu, že už nebudou moci bohatnout tak lehce a bez práce. Pro nás ostatní nabízejí silnice bez billboardů dávno zapomenutou šanci podívat se za jízdy na krásnou českou krajinu, kterou nám tak dlouho reklamní a předvolební sdělení za tučný peníz zakrývala.

Celá kauza má i svou nechtěnou pointu. České státní vlajky se na billboardech objevily shodou okolností právě v době, kde si připomínáme 25 let od podepsání dohody, která rozhodla bez vědomí občanů o rozdělení Československa. Vlajka, která shlíží na řidiče z tisíců dosluhujících billboardů, totiž původně nebyla česká, ale československá. A česká strana si ji po rozdělení společného státu Čechů a Slováků přivlastnila, ostatně stejně jako třeba značku aerolinek ČSA. Ale to je u nás pořád tabu, stejně jako skutečné příčiny a viníci rozbití Československa.