Karlu Gottovi to celé musí připadat jako ve zrychleném filmu: jeden za druhým se mu před očima míhají nastupující a odstupující prezidenti, premiéři i celé režimy. Jen on a Český Slavík zůstávají.
Skutečnost, že Český Slavík vrací náš televizní národ o režim nazpátek, do hudebních krajin normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let, už sotva někoho překvapí, natož urazí. Kdo se na tuto notně pokleslou estrádu dívat nechce, už aspoň 20 let se na ni nedívá. Naštěstí to není povinné.
O zpívání a hudbu v estrádách podobného střihu beztak zas tak moc nejde. To by se museli na pódiu střídat úplně jiní interpreti, ne oněch pět a půl celebrity, pro které je zpívání spíše než profesí VIP vstupenkou do salonů české smetánky. Jde spíše o svérázný pokus zastavit čas. Jednak opakováním stále stejných písní, melodií a motivů pořád dokola, jednak potíráním se stále silnější vrstvou make-upu. Zábava je to k uzoufání přízemní, vtipy moderátorů když ne oplzlé, tak zcela vyčpělé, nosným obloukem celé slavičí architektury je potom dlouhodobě zvrhlý vkus té části veřejnosti, která soutěží žije a do Českého Slavíka posílá hlasy s větší vážností, než je při volbách vhazuje do uren. Rok co rok, pořád stejně. Ta neměnnost, ta železná věrnost lásky ke Karlu Gottovi a Lucii Bílé se za dlouhá desetiletí proměnila v cosi jako náboženský rituál.
Dobrá, každý má na svůj názor právo, proti gustu žádný dišputát. Tak se jim líbí Gott a Bílá, no a co, když je skoro celý život poslouchají v televizi i rádiu a nic na tom nezměnila ani změna režimu? Proč by si lidé nemohli v soukromí svých domovů při poslechu mechem obrostlých, ale melodických písniček užívat své sentimentální, leč mírumilovné de ja vu?
Jen ať si užívají, ať si užívá i Karel Gott s Lucií Bílou, ať si užívá i kapela Kabát, ti mírně drsní chlapíci v mezích zákona. Problém je v tom, že když pokleslost poklesne ještě hlouběji, než se čekalo, nastává v napůl znuděném a napůl zblblém publiku zvláštní dusivé vzduchoprázdno. A z něj se hrozí zrodit cosi ještě zrůdnějšího, než ta nejvíce bezduchá normalizační ubohost. Jakoby najednou nestačilo vracet se jen do sedmdesátých a osmdesátých let, do časů spartakiád a Michala Davida, kdy byl Karel Gott ještě málem „stále mlád“. Jakoby se najednou ve velké části společnosti objevila iracionální touha posunout se v duchu ještě o režim hlouběji, do temného konce let třicátých, jako by jimi zmítalo chorobné nutkání pocítit na sobě zhoubnou sílu nahnědlého podhoubí antisemitismu, rasismu a xenofobie, z něhož vyrostly nacismus, II. Světová válka a holocaust.
Jak by je jinak mohlo napadnout tleskat kapele, která se neproslavila zpěvem, natož hudbou, ale jen a pouze xenofobními a rasistickými texty? Jak to, že nikomu nepřijde divné, že si její členové přijdou pro cenu v černých košilích s umrlčími lebkami, nápadně podobných těm, jaké měly ve znaku nacistické jednotky SS?
Koketování s rasismem se stalo ve společnosti bez historické paměti podivnou módou s příchutí zakázaného ovoce. Ve skutečnosti je ale nebezpečnou úchylkou, která by místo podpůrného potlesku zasluhovala spíše návštěvu psychiatra.
