Vojáci vzdávají hold, vlajky vlají, nad Vítkovem přelétávají stíhačky, babičky slzí, řečníci řeční a pokládají věnce. Každý politik si chce přihřát polívčičku. A tatík Masaryk se obrací v hrobě, o Štefánikovi nemluvě.
Tak už tu máme zase ten zatrachtilý 28. říjen. Nebudeme zbytečně rozmatlávat onu zamlčovanou, pod koberec zasunutou nebo už dávno zapomenutou skutečnost, že slavíme narozeniny někoho, kdo už není mezi živými. To by se dalo pochopit, kdybychom ovšem my, Češi, nevytunelovali celý ten svátek tak nějak automaticky z neexistujícího Československa. Masaryka tu dneska mají všichni plnou hubu, ale na Štefánika si už nikdo nevzpomene, přestože na to zakládání té země, kterou zakládali, byli dva.
Takže slavíme a slavíme, ale co vlastně, to nevíme. V Praze například vyšli do ulic odpůrci elektronické evidence tržeb. Jejich průvod se možná potká s průvodem zastánců obnovení Rakousko-Uherské monarchie. Ti budou asi v tento slavný den celí v černém. No a příležitost zakřičet si „Kdo neskáče, není Čech“ si samozřejmě nemohou nechat ujít vlastenci nejvlastenečtější v čele s Čechem nejčeštějším a nejudatnějším Tomio Okamurou a s jeho novým zpívajícím kamarádem Brichtou.
Při této příležitosti bych rád zareagoval na Okamurův sváteční blog, který zveřejnil zhruba před hodinkou. Je to docela soda. Soda, která ukazuje, že 28. říjen slaví nejhlasitěji ti, kdo jsou přímo proti jeho odkazu. Je plný strašení před muslimy a jejich přirovnávání k Hitlerovi, přestože myšlení nacistického vůdce se nápadně podobají spíše nenávistné plky Okamury samotného. Okamura troubí do boje, vyvolává paniku a strach, vyzývá k lynči.
Ať už byla Československá republika po roce 1918 jakákoli, jedno na ní bylo obdivuhodné a jedinečné v celé tehdejší Evropě. Byla sebevědomá natolik, že se bez obav otevírala cizincům, hlásala toleranci a vzájemné porozumění, nikoli nenávist. O té si Češi 28. října 1918 mysleli, že zůstala v zatuchlé a předsudky prolezlé monarchii. Proto se tak radovali. Jaká škoda, že neměli pravdu. Mrtvá je monarchie i Československo, ale nenávist přežívá a provokativně se nám šklebí přímo do tváře.
