Bratři Češi, Moravané, Slezané a Slováci, všechno nejlepší k dnešnímu, tak trochu absurdnímu svátku. Na školách, úřadech, tramvajích a autobusech vlají československé vlajky, kterým se tak nějak samozřejmě říká „české“, přestože česká vlajka ani trikolora nikdy modrou barvu neměla.
Politici si honosně vykračují, řeční a vyznamenávají, všichni bujaře slaví vznik svobodné republiky, kterou jsme před více než dvaceti lety nedobrovolně pohřbili. Po ulicích pochodují ve vysokých černých botách náckové s československými vlajkami, křičí „Nic než národ!“ a zatínají pěsti. Večer, když se jim poštěstí, zmlátí a zkopou každého, kdo se jim nebude zdát dosti český, blonďatý nebo modrooký. A přitom T.G. Masaryk, který stál společně se slovenským matematikem, astronomem, cestovatelem a generálem Štefánikem u zrodu demokratického Československa, před jimi podobnými vždycky důrazně varoval. „Fašismus je anonymní společnost nespokojených a odmítnutých s omezeným ručením k výrobě politických báchorek a lupičských historek,“ říkal o nich. A to platí v plné míře i pro všechny ty, kteří tak rádi o sobě říkají: „Nejsem rasista, ale...“
Československo vzniklo jako demokracie, což bylo oproti zkostnatělému Rakousko-Uherskému mocnářství jako nebe a dudy, ale když se dnes podívám kolem sebe, mám někdy pocit, že se lidé shlíží spíše v bohatství a moci aristokratů, než v zásadách jako „nebát se a nekrást“, které se staly základem tehdejšího svobodného a tolerantního mnohonárodnostního státu.
„Člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky, jako ten, kdo má palác; ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác.“ Zase Masaryk. Kolik lidí by dnes odfrklo, že se zastává socek v chaloupkách, že nepřizpůsobiví v chaloupkách jsou ti, na které doplácíme, zatímco v palácích sedí odpovědní podnikatelé, kteří jsou nám zářným vzorem.
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ říkal Masaryk skoro před sto lety, ale demokrata aby pohledal. Nahradili je oligarchové.
Obzvláště chmurnou se v dnešní sváteční den jeví představa, že my, hrdí Češi, myslíme jenom každý na sebe a nedokážeme pomoci krajanům, Volyňským Čechům, kteří se chtějí za každou cenu vrátit z Ukrajiny domů, protože se po právu bojí co s nimi bude. Žijí ve strachu, že za nimi přijede autobus ozbrojených ukrajinských nácků a zbijí je nebo okradou jen proto, že nejsou „čistí Ukrajinci“. Přitom to byli právě Volyňští Češi, kteří tvořili základ slavných Československých legií v Rusku. A kdyby nebylo jejich odvahy, vlastenectví a obětí v první i druhé světové válce, možná by nikdy žádné Československo nevzniklo. Už to slyším: „No my víme, ale...“
Tak snad jen na závěr jeden pěkný citát generála Štefánika, jehož jméno jsem v patetických projevech slávou a vlastenectvím opilých českých politiků dnes neslyšel ani jednou: „Zvíťazíme, ak budeme my Česi a Slováci, vždycky po boku. Keď sa podarí niekomu nás rozdvojiť, potom bude s nami zle. V jednote je sila. Prvou zásadou nášho boja je jednota a svornosť. To si, bratia, pamätajme.“
Nezamapatovali jsme si to. Marná sláva. Stačilo aby se Klaus s Mečiarem dohodli podle hesla „Rozděl a panuj“ a bylo po republice. Co se stalo? Československolečko se polámalo.
