Most

Provoz na mostu se postupně zahušťuje, ale žádná kalamita nehrozí. Další autoři jsou naopak vítáni. :) Když mě před časem oslovila Mirka, zda bych nechtěl někdy číst svoje texty v domově seniorů, potěšilo mě to. 

Ale když mi vzápětí oznámila datum čtení, musel jsem jí říct, že je mi líto, ale toho dne vůbec nebudu v Praze. Ale Mirka prohlásila, že to nevadí a bude se mnou počítat na jiný termín.

Po pár dnech jsem zjistil, že z mé cesty mimo Prahu nebude nic. Mirce jsem napsal a ona odpověděla, že číst sice budou jiní, ale že se můžu přijít podívat. Rozhodl jsem se té nabídky využít, ať příště vím, do čeho jdu.

A tak jsem v pátek 29. dubna sledoval koncert mistrů slova Marka Valička a Zuzany Zajícové prokládaný zpěvem Vlastimila Shaany Šantrocha a loutkovým divadlem, bavil jsem se, ale zároveň si v duchu si říkal, že takhle nastavenou laťku můžu jenom podlézt. Až sem příště přijdu já, takový zážitek posluchačům nenabídnu.

Ale když už jsem to jednou slíbil, nemohu to odmítnout. Seniorky a senioři snad budou shovívaví. A tak jsem si připravil asi deset stránek textů - napůl verše, napůl prózu a v pátek 20. května jsem s pocitem nejistoty vyrazil na cestu do Domova pro seniory Nová slunečnice.

Hned začátek odvedl moje myšlenky od úvah, jak obstojí moje čtení, úplně jiným směrem. Jako obvykle jsem měl docela dobře spočítáno, kdy mám vyrazit, abych učinil zadost svým pracovním povinnostem, ale zároveň byl včas na místě, ale to bych po vyběhnutí z vagónu metra ve stanici Vysočanská nesměl zjistit, že celou šířku eskalátoru zabírá maminka s kočárkem pro dvojčata, která asi přehlédla, že ze stanice vede i výtah. Obejít se nijak nedá, po eskalátoru tedy nevyběhnu, ale musím v klidu počkat, až mě vyveze nahoru svým tempem.

Autobus, který mě měl odvézt na místo s dostatečným předstihem, právě odjížděl ze stanice - jel přesně na čas. Další jede za dvanáct minut - to už je nejméně o minutu později, než bych potřeboval, pokud přijede včas.

Přijel o tři minuty později. Jeden z nejspolehlivěji fungujících zákonů - zákon schválnosti - opět neselhal. Naštěstí jsem už předtím zavolal Shaanovi, že se asi o deset minut zdržím, takže jsem nastoupil s naivní nadějí, že cestou se snad zpoždění zmenší, a jal se luštit sudoku. Po pár stanicích jízdy najednou řidič prudce zabrzdil, ozvalo se hlasité „Aúúú“ a vzápětí hádka.

Z boční cesty nečekaně vjel před autobus nějaký splašený řidič, autobusák ukázal dokonalou reakci a zastavil téměř na místě, ale jeden starší muž zareagovat nestačil a skončil na stehnech druhého. Naštěstí jedinou újmu utrpěla nálada obou mužů, ale autobus nabral další malé zpoždění.

V těchto podmínkách jsem přestal myslet na to, co mě čeká a tréma ze mne opadla, takže, když jsem dochvátal do Slunečnice, byl jsem prakticky úplně klidný. A protože mé zpoždění nebylo velké, kolegové na mě počkali a pak mě rovnou vrhli do vody – moje četba zahajovala program. Na rozdíl od minulého čtení, které se odehrávalo ve velkém sále s umělým osvětlením, jsme tentokrát byli v daleko komornějším prostředí v malé místnosti přirozeně osvětlené okny směřujícími do zeleně. Z židlí, křesel a sedačky byl už před mým příchodem sestaven kruh okolo stolu s občerstvením - pečivem, které připravila Helena (vynikající, teď je třeba vymámit z ní recept). Čtenáři a posluchači tam byli promícháni, takže to spíš působilo dojmem, že si jen tak přátelsky povídáme, i když někteří z nás jsou u slova častěji a ti starší zase více naslouchají, než mluví. A byli to vděční a pozorní posluchači. Bylo vidět, že je program baví; ptali se na podrobnosti z přečtených povídek a zajímalo je, zda jsem popisované události zažil.

V četbě se se mnou střídala Helena Skočová vyprávějící své zážitky s malou dcerou, která tu byla přítomná taky a dokazovala, že je opravdu takový živel, jak vyplývá z Heleniných textů. Shaana opět doplňoval program zpěvem za doprovodu své kytary. V průběhu akce vyšlo najevo, že jedna z posluchaček taky píše verše, takže jsme se dohodli, že příště je přinese a přečte. A tak je docela možné, že časem bude provoz na mostě oboustranný a senioři budou bavit svými příběhy nás. Určitě mají co vyprávět.

 Emrich Sonnek