Beru telefon. "Dobrý den, ráda bych vám do magazínu nabídla rozhovor, písla jsem vám i mejlík." - "Děkuju, ale já už tam nepracuju." - "Jejda, tak si užijte volníčko." - "Děkuju." (A vy se naučte mluvit, chtělo se mi dodat.)
Tohle mi kolegové v magazínu přichystali na rozloučenou: knížka se všemi mými sloupky.
Nevím, co se to kdy s lidmi stalo, že začali mluvit jako blázni. Že říkají volníčko místo volno nebo mejlík místo mail. Vždyť tím ani nic neušetří, naopak musejí slabiku přidat. Navíc jsou ve druhé větě schopni říct, že je potřeba "segmentovat trhy" nebo "definovat strategie. Taky jako blázni.
Ale zpět k tomu mejlíku. Přišel mi. Smazal jsem ho, ale o to nejde. Byl totiž poslední, který jsem po těch letech na pracovní adresu dostal. A přemýšlel jsem. Ne zase moc, mám přece jen prázdniny. Téma: Jak mi maily změnily život. Změnily. Hodně. K horšímu. A nejen mně. Většině z nás.
Přestali jsme poslední roky mluvit. Každou blbinu píšeme do mailu. A to třeba i kolegům sedícím ve stejné kanceláři. "Co oběd?" - "Jasně." - "Jdeme hned?" - "Jo." Když jim naopak píšeme něco nepříjemného, buď počkáme, až si jdou zakouřit, nebo odklepneme mail a zmizíme rychle my - třeba na záchod. Aby - nedejbože - nereagovali hned a ještě hůř - ústně!
Stali se z nás srabi. Psát maily je tak snadné - všichni jsme v nich hrdinové a tvrdí manažeři. Do klávesnice se "tohle bylo opravdu naposledy" nabuší mnohem snadněji, než řekne do očí. V práci, ve vztazích. Už jsme dokonce takoví zbabělci, že se přes maily i rozcházíme. "Víš, přemýšlel jsme nad námi ..."
Když po nás přes telefon někdo něco chce a my na něj nemáme náladu, použijeme nejmodernější frázi dneška: "Víte co, hoďte mi to do mailu, já se na to podívám." Jinými slovy: "Neumím vám říct ne, napíšu vám ho. A nebo ani neodpovím."
Ze všeho nejhorší jsou pro mě pozvánky na oběd poslané rovnou do outlooku. Nebo na pivo! Možná i o ruku se bude brzo žádat přes outlook.
Tento týden byl pro mě lehce nostalgický - mazal jsem tisíce mailů a stovky si jich schoval. Na památku.
Spousta jich začínala oslovením "Pane Moravec", což mě vždycky tahalo za uši. Jeden dokonce začínal "Moravče, ty vole", na čemž jsem ocenil správné použití pátého pádu.
Jeden obsahoval výhrůžku soudem. "Brzy na vás prostřednictvím svého advokáta podám trestní oznámení za to, že jsem ještě nikdy nevyhrál cenu v křížovce".
Další byl nejhezčí lichotkou, kterou jsem kdy obdržel. "Za ten rozhovor vás obdivuju. Já bych s tou krávou nevydržel ani minutu."
Schoval jsem si i pár nabídek k sňatku, a to jak přímých, tak od potenciálních tchýní. Vlastně ani nevím, jestli o tom potenciální nevěsty věděly.
Na všechny jsem se snažil odpovídat. Protože psát je přece tak snadné ... Těmito řádky si ovšem dávám předsevzetí: méně psát, víc mluvit.
Přidáte se někdo?
