Proč se zlé věci stávají dobrým lidem

Úvaha je fikcí vůči mé osobě, ale inspirovala mě k ní skutečná událost v mém okolí.    -------------------------------------------------------------------------------------     Sedím sama ve velkém tmavém domě, sedím sama na gauči a koukám do tmy. Ovladač od televize držím v ruce, ale televize nehraje. Před očima mi běží úplně jiný film, film, na který bych do kina nikdy nešla, film o šťastném manželském páru, který se náhle vyrovnává s těžkou nemocí manžela a velmi reálnou možností konce jeho života. Bohužel v tom filmu hraju hlavní roli.

        Kolem mně tma jakoby zhoustla, těžko se mi dýchá, jako bych měla balvan na hrudníku. Chytá mě vnitřní panika. Co když se to stane, co když tady v tom domě zůstanu už napořád sama. Sakra, co si to nalhávám, otázka nezní, jestli zůstanu sama, ale spíše, kdy se tak stane. S jeho diagnózou, pokud mě někde nepřejede auto na přechodu, si můžu vsadit vysoký kurz na to, že já budu ta, kdo mu bude vybírat text na náhrobní kámen.

        Ten prostor mě najednou tak děsí. Nevím proč, se lidi stěhují do velkých domů, do větších místností. Když se o prostor máte s kým podělit, zdá se vám to jako známka svobody. Když jste tady sami, najednou ten prostor děsí. Nejraději bych se schoulila v rohu místnosti a byla tak malá, jako když mi bylo pět. Tehdy mým jediným steskem bylo, jestli mi naši koupí tu pannu s dlouhými vlasy. Co bych dneska dala za jeho vlasy.

       Znamenalo by to, že nepodstupuje žádnou léčbu, která ho žere zaživa, znamenalo by to, že nemá díru v hrudníku, která ho bolí při každém nádechu, znamenalo by to, že se tohle nikdy nestalo. Znamenalo by to, že se mi to všechno jenom zdálo, že se probudím a vedle mě bude on oddechovat, zlaté kudrny zpocených vlasů na čele. Asi má taky zrovna nějaký divoký sen.

       Je to tak neskutečné a přitom s tím reálně musíte bojovat každý den. Všechno ostatní totiž běží, jakoby se nic nestalo, všechno běží svým nezpomalitelným tempem, které se snažím stíhat. Přitom vevnitř jsem tak zoufalá, tak pustá, tak beznadějná jako nikdy. Kdyby do mě někdo píchl nůž, vysype se jen spousta pouštního písku, jak vyschlá se cítím. Kde potom beru tu sílu denně vstát, komunikovat, jíst. Jsem jako schizofrenik, udržující si neustále jednu šílenou myšlenku, která mě užírá zevnitř, zatímco druhá osobnost pracuje v jakési setrvačnosti, povinností dní.

       Čekám, kdy se tyhle dvě osobnosti setkají, a já padnu. Pokud jsou oddělené a pracují každá zvlášť, funguju. Až se spojí, padnu. Jsem jako hlavní hrdina v hollywoodském filmu, který se snaží řídit a zastavit autobus řítící se dvěstěkilometrovou rychlostí. Tak nějak šestým smyslem cítím, že já se s tím autobusem na rozdíl od filmového hrdiny, rozmlátím někde o skály.

       Rozletím se na milion kousků, každá moje molekula poletí jiným směrem, každá jinam, přesto stále spojené, spojené tou šílenou bolestí, kterou prožívám, a i když se rozletím do celého vesmíru, ta bolest se neroztříští, naopak se rozprostře. Já ji tak konečně budu moci vykřičet, aby se mi aspoň trochu ulevilo. Propojím se do jediné vykřičené bolesti, která je tak veliká, že ji dokáže ustát jen vesmír.

        Až se tohle stane, tak budu schopná po několika týdnech vyjít z toho velkého domu, budu zhojená přesto zraněná, budu klidná přesto zoufalá, budu schopná jít dál i přes tu bolest. Vím, že ta nikdy nezmizí, časem se zmenší, ale nikdy nezmizí...časem ji budu schopna velmi dobře skrývat.

Večer co večer si brečím do polštáře...řítící se autobus ještě řídím...jak dlouho ještě...