Spousta rodin je rozvedených. Je lepší udržovat napjatou atmosféru v zájmu zachování rodiny nebo nechat projít děti martyriem rozvodu? Jak to vidí malá Adélka? Realita se jmenuje, stresová epilepsie...
Vždycky když zazvoní konec vyučování, je to jako boj o život. Všichni vystřelíme ze třídy, bereme to úprkem do šaten, kde na sebe hodíme bundu, a prcháme ven. Už jsem domů párkrát doběhla s cizím kabátem. Venku potom utíkáme ze školy, jakoby v ní hořelo. Paní učitelky nás okřikují spíše proto, aby je pan ředitel nepeskoval, že nedohlíží na kázeň. Už vzdaly to, že bychom po jejich monotónně unaveném "pomalu, děti, pomalu" opravdu zpomalily.
Když je takhle po dešti, tak je ještě důležitější než obvykle, běžet první. Protože když proběhnu každou větší kaluží a pořádně ji botou rozplesknu, nahodím všechny kamarády, kteří běží za mnou. Já teda sice taky nemám úplně suché kalhoty, ale nejsem postříkaná až na vlasech jako ti, co běží za mnou. Radost z každodenního malého školního závodu nám pak až kazí rodiče, čekající na nás za plotem školy. Každý dostaneme minimálně vynadáno, občas někdo i pohlavek, já podle toho, kdo na mě čeká.
Když maminka, tak to vím, že si vyslechnu až domů poznámky typu, proč se nechovám jako holka, proč musím domů každý den dojít jako čuník, jestli si myslím, že nemá nic jiného na práci než neustále prát moje oblečení a tak podobně. Když na mě ale čeká táta, tak se sice tváří výhrůžně, ale když doběhnu první, tak mě chytí za ruku, napůl pusy se usměje a řekne mi : "Dneska zase první, maličká."
Jediný co mi vadí, je to "maličká", jsem totiž ze třídy skoro nejvyšší, vyšší už je jen Vašek Prťavec, který je u nás, protože propadl, protože pořád jen hraje basketbal.
Doma potom sním půlku věcí z lednice a maminka se zase rozčiluje, proč vlastně platí ve škole obědy, když stejně chodím domů hladová jak pes. Nevím, jak moc bývá hladový pes, protože mi naši žádného nechtějí koupit, asi mají strach, že kdyby byl stejně hladový jako já, už by nás neuživili.
"Běž si napsat úkoly," řekne maminka ze setrvačnosti, jako bych to nevěděla a nedělala to každý den. Spíš to znamená, abych zmizela do svého pokoje. To samozřejmě musím, protože musím nakrmit Ferdu, to je moje morče. Dostala jsem ho loni k vánocům, místo psa. Prý se dá naučit skoro to stejné co pes, tak nevím. Buď je můj Ferda tak natvrdlý nebo toho psi moc neumí. Ale třeba fenka od Karolínky je tak chytrá, že si umí sama otvírat dveře od bytu a občas na Karolínku čeká před školou. To by můj Ferda nezvládl, ten akorát tak začne pištět, když otevřu dveře od pokoje, protože je stejně hladový, jako já.
Poslední měsíce je u nás dost dusno. Naši se pořád hádají a já jsem skoro radši, když doma nejsou spolu. Maminka často pláče, tatínek je pořád nabručený. Přitom to byl nejusměvavější táta široko daleko, hodně sousedek to říkalo. Když jsem to jednou mamince řekla, ta se jen na mě smutně podívala a řekla : "To je ten problém, Adélko, tatínek se až příliš usmívá na cizí paní."
Když slyším z kuchyně, jak se zase schyluje k rodinné bouřce, zalezu si do své kosmické lodi. Tu jsem si udělala ze stříbrné látky, kterou jsem přehodila přes dvě židle, uprostřed ukotvila násadu od koštěte, takže špička lodi mířila vzhůru do vesmíru. Vystřihla jsem na jedné straně okýnko a přelepila ho průhledným obalem ze sešitu. Ovládací panel jsem nakreslila na víko od krabic. Dokonce i Ferda tady má svůj kosmonautský box, který je přivázaný tkaničkama k jedné z židlí, kdybychom se ve vesmíru vznášeli, aby mi neuletěl. Viděla jsem to v jednom dokumentu, jak kosmonauti lítají v lodi a honí svoje jídlo, které se před nimi vznáší.
Často teď s Ferdou sedíme ve své kosmické lodi a představujeme si, jak letíme pryč z tohoto bytu, pryč z našeho města, státu, země až do hluboké černočerné tmy. Nemáme strach, protože tím, jak se oba vzdalujeme od toho křiku a pláče, tak je nám oběma lépe a ač letíme do neznámých končin, je zde ticho, klid a víme, že jsme spolu. Objevujeme tak různé planety.
Pokaždé si odvezeme nějakou drobnost nebo památku, abychom nezapomněli, kde všude jsme spolu byli. Z jedné planety máme pytlík plný skleněnek. Nejsou to obyčejné skleněnky, jsou speciální, vesmírné. Celá planeta je z nich totiž postavená. Mají tam skleněnkové klouzačky, modré malé domečky ze skleněnek, dokonce i skleněnková lízátka. Z další planety jsme dostali speciální dekret, jaký vydávají králové v pohádkách, že můžeme na jejich planetu kdykoli vstoupit. Je to psáno speciálních tajným písmem, odzadu a vzhůru nohama, a jenom já a Ferda jsme schopni přečíst ten tajný kód, který se musí říct při vstupu na planetu. Jinak vás sežehnou ohně pekelné. Teda myslím, že jsou pekelné. A pak máme ještě schovanou bílou kostičku, která vypadá jak z lega, ale je to vesmírná kostička, kterou nám věnoval jeden hrozně milý robot, když jsme navštívili robotickou planetu. Všude se tam pohybovali malí i velcí roboti, otáčeli svými robotickými hlavami a dělali takové ty zvuky zzzzz, zzzzz, a tím se dorozumívali. A Ferda se tam zamiloval do jedné malé robotky, a vždycky, když mu tu kostičku ukážu, tak začne pištět. Buď se mu tak stýská nebo si myslí, že je to kostka cukru, který má tak rád, ale dostává ji výjimečně, protože to není moc zdravé.
Tatínek mě našel, jak jsem usnula ve své kosmické lodi i s Ferdou a přenášel mě do postele.
"Kam jsi letěla tentokrát?" zeptal se mě a hladil mě po vlasech.
"Vodopádová planeta, bylo tam tolik vodopádů, že jsem neslyšela vůbec nic okolo, a všechna voda stékala z celé planety pryč a letěla vesmírem a na ostatních planetách je pak z té vody déšť," odpověděla jsem rozespale.
"Tak to je moc důležitá planeta," přistoupil na mou hru tatínek.
"Skoro nejdůležitější, ještě vyndej z lodi Ferdu," poprosila jsem tatínka a ucítila jeho polibek na čele.
"Au, krucifix, blbý morče..." slyšela jsem v polospánku, Ferda asi tatínka zase kousl do prstu.
Stalo se to jednou při hodině tělocviku. Najednou jsem ucítila zvláštní tlak v hlavě, kolem mě jakoby se zatáhla opona a já si musela rychle sednout. Pak už nevím nic, jen jsem měla pocit, jako bych letěla mezi milion světýlkama a než jsem stihla někam dorazit, probudila jsem se na zemi. Všichni sklonění kolem mě, pan učitel se na mě vyděšeně díval, odhrnoval mi vlasy z čela a pořád dokola se ptal : "Adélko, halo, to je v pořádku, už je to dobré." Některé holky ze třídy seděly opodál a potichu vzlykaly. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo. Ale Vašek a jeho kumpáni mi to pak nezapomněli časem předvést.
"Mrskala sebou na zemi jako kapr na suchu," halekal Vašek, práskl sebou na zem a začal se tam svíjet. Ostatní se ve svém řehotu přidali.
"Jste blbí, kluci fakt, se jí mohlo něco stát, mohla si rozbít hlavu," snažila se je uklidnit moje kamarádka Valérie.
"Akorát tak překousnout jazyk a tobě by ho dali k obědu místo řízku," smál se Vašek.
"Jooo, pěkně smaženej," smál se někdo další.
Seděla jsem na lehátku u pana doktora, měl takové směšné malé brejličky na nose. A ten nosík byl tak malý, že to vypadalo, že ty brýle na ničem nedrží. Jezdil přede mnou prstem a já jej měla sledovat očima, svítil mi baterkou do očí a na hlavě jsem měla takovou speciální čepici a měla jsem podle pokynů otvírat a zavírat oči. Vypadala jsem jak mimozemšťan a slíbila jsem si, že si takovou čepici musím doma vyrobit, abych se tak méně odlišovala od lidí z cizích galaxií, až zase někam příště s Ferdou poletíme. Plavecká gumová čepice k tomu bude dostačující, začala jsem rozvíjet svůj plán.
"Tak končíme, Adélko, byla jsi moc šikovná," přerušil mě v rozjímání pan doktor.
S maminkou a tatínkem jsme seděli v čekárně a čekali na výsledky. Pořád se mě ptali, jestli je mi dobře. Bylo mi úplně nejlíp ze všeho, když jsem viděla, že můžou být spolu, aniž by se hádali. Když už to trvalo moc dlouho, tatínek začal nervózně pochodovat po chodbě. Konečně se otevřely dveře ambulance.
"Neměla Adélka nějaký závažnější úraz hlavy?" ptal se pan doktor.
"Ne, tedy záleží na tom, co myslíte tím slovem závažný," zeptal se tatínek.
"Proboha, co asi může být závažný," vystartovala maminka, " pan doktor určitě nemyslí to, že když se učila chodit, že párkrát spadla, myslí tím třeba úraz na lyžích, nebo kdyby se hlava musela šít nebo byla v bezvědomí," vypočítávala maminka varianty závažných úrazů.
"A jak to můžeš vědět? Jak ty, někdo s ekonomickým diplomem z pochybné vejšky, můžeš vědět, jak závažný úraz měl pan doktor na mysli?" kontroval tatínek a zvedl se přitom ze židle.
"Zato ty hned řekneš, že žádný neměla, jako bys byl vždy u toho, když tvá dcera spadla," zvyšovala hlas maminka.
"Co tady ze mě děláš? Jako že nevím nic o zdravotním stavu svý dcery, to tím chceš říct?" už skoro křičel otec.
"Klid prosím," přerušil začínající hádku pan doktor.
Přistoupil ke mně a sundal mi ruce z uší.
"Adélko, děje se něco?" zeptal se mě ten legrační pan doktor.
"Teď jste mě vyrušil, pane doktore, zrovna jsem letěla na dalekou planetu," řekla jsem mu popravdě.
"Planetu? A to ty takhle umíš?" zeptal se mě.
"No, je to lepší, když sedím ve své kosmické lodi a vedle mě je Ferda, můj druhý pilot," řekla jsem popravdě.
"Ferda je její morče," vysvětlila maminka. Pan doktor jen pokývl hlavou.
"Aha, a jak často takhle lítáš na planety?" zeptal se mě pan doktor.
"Pokaždé, když se maminka s tatínkem začnou hádat," řekla jsem a koukala se do země. Cítila jsem pod sebou maminčina kolena, jak se lehce třesou.
"A to takhle lítáš jednou za týden nebo jednou za měsíc?" ptal se dál.
"Skoro každý den, objevuju spoustu nových planet, teda Ferda se mnou," řekla jsem, ale nevěděla, jestli mu mám o všech těch planetách vyprávět, protože některé jsou totiž tajné.
"Aha, tak to jsi už asi slavná kosmonautka, mohla by sis jít na chvíli hrát vedle? Můžeš sestřičkám říct, jaké planety jsi objevila, " řekl pan doktor, "jestli to tedy není tajné." Usmál se na mě.
Jako by mi četl myšlenky, jak to může vědět, že jsou některé planety tajné. Třeba na nich už taky byl.
"U vaší dcery se testy potvrdila diagnóza epilepsie. Vzhledem k tomu, že si nevybavujete nějaký závažný úraz a podle toho, co jsem viděl, je vysoce pravděpodobné, že byla vyvolána závažným stupněm stresu, kterému svou dceru již nějakou dobu vystavujete, " začal mluvit doktor, zatímco jsem si hrála u stolu sestřičky. Dala mi nějaká razítka a já tam bušila do papíru a hrála si na doktorku. Dveře zůstaly na kousek otevřené.
Tatínek se sesunul na židli a měl hlavu v dlaních, maminka brečela, jako skoro každý den.
Tolik jsem se zabrala do psaní receptů a pilulek, že už jsem nevěnovala další pozornost tomu, co si tam vedle vykládají. Když mě přestane bavit být kosmonautem, asi budu doktorka.
Když jsem letěla zase ze školy, tentokrát mě předběhl Vašek Prťavec a vyplázl na mě jazyk. Vzápětí dostal od své maminky pohlavek, tak jsem zlomyslně na něj vyplázla zase jazyk já. V tu ránu mi přistál taky jeden pohlavek. Maminka se vzápětí chytla za ústa.
"Proboha, já ji bouchla do hlavy."
"Nedělej z toho vědu, byl to jen maličký pohlavek, a ty se slečno chovej slušně, kosmonauti nevyplazují jazyk," řekl tatínek a vzal mě za ruku.
"Příště mu to nandáš," šeptl mi do ucha a vedl mě k autu.
"Tady máš oblečení na víkend, upekla jsem vám buchtu, a dejte mi vědět, jak dorazíte domů," vypočítávala maminka.
"To víš, že jo, jako vždycky..." řekl tatínek a připevňoval mě v autě.
"A kde je Ferda?" s očima plných otazníků jsem zírala na maminku.
"No tady je, ve svém kosmonautském boxu," usmála se maminka a položila mi ho na klín.
"Mami, když nejsme v kosmické lodi, tak je to normální cestovní box, kolikrát jsem ti to už vysvětlovala," usmála jsem se na ni.
"Ty seš můj mudrlant," políbila mě na čelo.
Trvalo to ještě nějakou dobu po návštěvě pana doktora, ale nakonec se maminka s tatínkem rozešli. Týden jsem byla s maminkou, chodila do školy, do kroužků, ale v pátek jsem se těšila, že budu celý víkend s tátou. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla s Ferdou v kosmické lodi, tatínek mi totiž koupil mikroskop a já teď s Ferdou zkoumala úplně nový svět. Ten miniaturní.
Epileptické záchvaty se snížily natolik, že jsem po nějaké době mohla přestat brát prášky, co mi předepisoval ten pan doktor s legračními brýlkami a mimochodem...příště jsem vyhrála v běhu ze školy nad Vaškem Prťavcem. Ten čučel.
