Jmenuji se Beth. Kamarádka mi říká Matka na plný úvazek, bratr mi říká, že mám mozek z mlíka, psychiatryně mě utvrzuje v tom, že když mě někdy napadají myšlenky na to ublížit svým dětem, že je to normální...jmenuji se Beth.
Stojím nad linkou s nožem v ruce a krájím banán na malé kousky.
Za sebou slyším zase její pláč. Pokolikáté za den už? Pořád pláče, svůj půl rok života na tomto světě ohlašuje jen pláčem a křikem, prolila už tolik slz jako nikdo za celý svůj život. Manžel už jí říká Plačtivá Lou. On to bere s humorem, ale já ten křik poslouchám celý den.
Stiskla jsem pevněji rukověť nože a pekelně se soustředila na krájení kousků banánu, protože moje myšlenky začínaly ujíždět nebezpečným směrem.
Proboha, neměla bych zavolat doktorce? Kdy poznám, že je to ještě normální a kdy to může být ta laktační psychóza? Kdysi jsem o tom četla a spíš jsme se nad tím usmívala, protože jsem si myslela, že mně se to stát nemůže.
Když se narodila Amélie, bylo to zlaté dítko, modré oči, dlouhé řasy, občas probdělé noci. Sice jako prvorodička jsem měla hrůzu z toho, jak to budu zvládat, až tak, že jsem dokonce doma snesla první tři týdny tchýni. Pak už mi spíš šibalo z ní. Ani nevím jak, ale Peter to nějak kulantně zařídil a když jsem jednou přišla s malou od doktora, tchýně doma nebyla. Ulevilo se mi až do chvíle, kdy jsem zjistila, že nejsem nervní z tchýně, ale z té malé.
Předtím jsem to aspoň měla na koho svést a všechny kamarádky mi samozřejmě odsouhlasily, že musím mít z tchýně hlavu jako dýni. To je přece jasný racionální důvod, že mi ona leze na nervy, bylo by spíš divné, kdyby ne.
Jenže tchýně byla pryč, a já najednou neměla svou labilitu na koho svést.
"Jezisssi, to je ale pjekňoučkááá panenkaaa...a ty vošiška a ty prstíííšky...," rozplývala se Silvie.
"Proboha Silvie, ovládej se," řekla jsem.
"A to seš matka? Podívej se, jak je krásná," zazubila se Silvie a odtrhla se od kočáru.
Trochu jsem se zarazila, zjistila jsem, že kojení mi odčerpává krev z mozku a některé běžné úkony mi trvají o poznání déle, jako třeba myšlení při běžné konverzaci.
Než jsem se rozhodla něco říct, Silvie zavedla řeč někam naprosto jinam a já zjistila, že jí nestíhám. Dřív mi to nedělalo problém, byla jsem vtipná, pohotová, teď jako bych místo mozku měla mléčnou kaši, která bublá, a když už mě něco napadne, tak ta bublina praskne, já se leknu a zapomenu, co jsem chtěla vlastně říct.
"Ty seš dneska nějaká mimo, Beth," slyším Silvii.
"Kdyby jen dneska...celej poslední půl rok, ne?" odpovím rychle, abych se zas nezpozdila s tématem.
"No jooo, ale stejně je to krásný být matkou, co?" a začala zase cpát své ruce do kočáru.
"Proč myslíš, doma máš jen smečku navoněnej pudlů?" začala mi lézt na nervy.
Myslela jsem, že když spolu zajdeme na kafe, že mě trochu její společnost osvěží a místo toho se ona, stará panna, chce bavit o mateřství a dítěti.
"Víš co, drahoušku, dneska evidentně nemáš svůj den, tak já půjdu a brnknem si později, ano?" zvedala se Silvie k odchodu, z kabelky lovila drobné na zaplacení kafe.
Než jsem se jí stačila omluvit, říct jí, že jsem to tak nemyslela, že potřebuju, aby se se mnou bavila o normálních věcech, seznámila mě s nejnovějšími drby, jaký nový robertek si koupila a kolik jí zase stál psí kadeřník, viděla jsem jen její záda a sklapla jsem svou otevřenou pusu. Nejradši bych si do ní strčila dudel, aby z ní nevyšla zase nějaká blbost.
Jak jsem byla smutná a rozčílená, cítila jsem, jak mi vystříklo mlíko z pravého prsu a teče mi dolů.
Proboha, příště se na takový schůzky můžu vykašlat. Amélie stejně začala brečet, asi na dálku ucítila vůni mateřského mléka, jako ohař zajíce.
Když už jsem se tak nějak začínala vyrovnávat s tím, že jsem matka, zrušila si v hlavě za ty roky hodiny pracovního biorytmu, v noci živořila u dítěte s teplotou, odsávala rýmečku odsávačkou, měřila teplotu v zadečku a byla expert na hodnocení dětské stolice, můj milovaný Peter se ke mně jednou v noci přitulil a zašeptal: "A co kdybychom pořídili Amélii bratříčka?"
V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka. On se asi musel pomátnout.
Když se takhle chudák snažil už několikátou noc, vyhověla jsem mu, rektální rourku na prdíky jsem zapomněla odložit na noční stolek a dívala jsem se na ni celou tu dobu sexu. Ve své křečovitě sevřené ruce, ta rourka čněla jako takové memento a doufala jsem, že to mé tělo podvědomě pochopí, a děložní čípek se semkne jako vojsko Římanů proti nájezdu řítících se Peterových barbarů.
Jednou jsem se přistihla, jak jsem při sexu chrochtla, až jsem se tím probudila, nade mnou se tyčil Peter jako kobra, svůj obličej ve zkřivené grimase vyvrcholení, takže si naštěstí ničeho nevšiml. Jen mě tak napadlo, že když u toho usnu vyčerpáním, že je špatně za :
a) to, že mu pro sex stačí spící manželka,
b) že u sexu usnu.
Obě odpovědi jsou, řekněme na pováženou.
Překulil se na bok a v tu chvíli usnul. Vypotácela jsem se z postele, na stehně ucítila jeho smečku barbarů, a doufala, že se na úprk dali všichni. V kuchyni jsem ohřála láhev pro malou a poslepu šla za dětským křikem.
Za čtvrt roku jsem seděla v gynekologické ambulanci a přemýšlela nad heslem, které bych mohla prodat klinice na léčbu neplodnosti, jejímž letákem jsem z nudy listovala.
Chcete-li určitě počít, stačí u sexu usnout s rektální rourkou v ruce.
"Jste těhotná, maminko," řekl mi usmívající se doktor a já myslela, že mu ty jeho debilní okrouhlé brýlky vysklím.
Nasadila jsem idiotský výraz. "Vážně? To bude mít manžel radost," řekla jsem, protože sestra si mě začala divně prohlížet.
"A vy ne?" zeptal se ještě blběji doktor.
"Ale jistě, doma už jednoho andílka máme, tak budou aspoň dva," řekla jsem.
V hlavě mi šrotovalo milion věcí. Vytočila jsem číslo na telefonu.
"Halo? Tady ambulance doktorky Riceové," ozvalo se po vyzvánění.
"Potřebuju, sestři, termín k paní doktorce, akutně," řekla jsem potichu, aby mě na ulici nikdo neslyšel.
"Máte nějakou schizofrenní ataku, akutní depresivní stav nebo se chcete zabít?" zeptala se sestra tonem, jakoby to vyslovovala desetkrát denně, ale vlastně to tak asi je.
"Právě jsem vyhodila z kapsy kabátu leták s mapou babyboxů," řekla jsem.
Dostala jsem termín za dva měsíce, podle toho jsem soudila, že to nehoří, sestra z psychiatrické ambulance to musí přece poznat.
"Jsem těhotná," oznámila jsem doma.
Peter mě vzal do náruče, otočil se se mnou dvakrát dokola a já mu pozvracela záda.
"To budou ty ranní nevolnosti, miláčku," řekl a utíral mi pusu svým rukávem.
"Je podvečer," řekla jsem a nesla jeho košili do koupelny k vyprání.
Za dva měsíce jsem seděla u psychiatryně Riceové. Držela jsem se za břicho, které bylo spíš ještě vytahané z předchozího těhotenství, než že by naznačovalo těhotenství současné.
"Mám strach, že..." začala jsem na ni chrlit všechny své strachy, stesky, starosti, které mě za poslední rok ničily, "ale já Amélii miluju nadevše, opravdu, nikdy bych jí ve skutečnosti neublížila, ale víte, někdy mám strach ze svých snů, myšlenek, jako bych to nebyla já..." zalykala jsem se.
Doktorka si ke mně přisedla blíž a chytila mě za ruku.
"Mě ani sebe nemusíte přesvědčovat o tom, že své dítě milujete, je to patrné ze všeho, co pro něj děláte...a vaše pocity a myšlenky, ze kterých máte strach, jsou normální," sdělovala mi hlubším hlasem, který zřejmě používala v rámci přesvědčovací techniky. Dříve jsem o psychologii a psychiatrii hodně načetla. A opravdu to působilo, její dotek ruky a hluboký hlas na mě působil uklidňujícím dojmem, jako kyvadlo na hypnotizující osobu.
"Ale já si vzala leták s babyboxama..." nedala jsem se.
"Já musela ve své kuchyni schovat všechny ostré předměty dříve vystavené na lince do šuplíků," s klidem kontrovala doktorka.
Zadívala jsem se na ni nevěřícně.
"Mám tři syny," usmála se na mě. Ani nevím proč, se mi ulevilo.
Za pár měsíců se nám narodila Luis. Manžel byl tak přesvědčen o tom, že to bude chlapec, a že ho pojmenuje po svém oblíbeném dědečkovi, že to jméno nakonec dostala narozená holčička.
Teď jsem s velkým sentimentem vzpomínala na občasné noční kňourání prvorozené Amélie, protože Luis nezavřela pusu od té doby, co se objevila její hlavička mezi mýma nohama.
Za doktorkou Riceovou jsem chodila pravidelně jednou za měsíc, byla to taková moje doba hájení, kdy Peter s tchýní hlídali holčičky. A když jsem jednou vyčerpaností usnula doktorce v křesle, nabídla mi, že za ní můžu chodit častěji s tím, že mi to nebude účtovat, a že si můžu vždycky tu hodinku a půl vedle v pokoji v klidu pospat. Chodila jsem jednou za čtrnáct dní. Domů jsem pak přišla příjemně odpočatá a naladěná, až se Peter divil, jaké divy se mnou ta doktorka provádí.
Plačtivá Lou se zase dožadovala svého jídla, malá Amélie si nabila koleno, a křičela na celé kolo, abych to náhodou nepřehlédla. Zavřela jsem na chvíli oči, opřela se o linku a pro sebe si tiše zašeptala : Riceová má tři syny, Riceová má tři syny...
"Už jdu holčičky moje," Amélii jsem si posadila vedle sebe, pofoukala jí koleno a poprosila ji, ať mi pomůže nakrmit malou Lou. Ručičkama přidržovala láhev mléka jako důležitá starší sestra, malá Lou spokojeně sála a bytem se rozhostilo blahodárné ticho...
