Exitus letalis vs odešel do božího království

Jsou v životě situace, kdy jednoduše oceníte některé profese více než ostatní a jste rádi, že existují...V životě jsem musela zatím dvakrát využít hospicových služeb, zdravotních a řádových sester...a ač vím, že každá práce je důležitá, tak...

Silvie Fialová

Při otevření dveří mé oblíbené kavárny, cinkl malý zvonek.

"Jako obvykle?" zahlaholila servírka.

"Ano, děkuju," odpověděla jsem a sedla si ke svému stolku v rohu.

 Na chvíli jsem zavřela oči a ruce položila na stůl. Seděla jsem několik vteřin nehnutě, jen skrz kůži rukou  vnímala hladkost dřevěného stolu. Věděla jsem, že má tmavě hnědou barvu, ale tu barvu jsem i cítila. Krásně hnědá, čokoládová, teplá, hladká barva. Z rozjímání mě vyrušila servírka.

"Náročný den?" zeptala se a položila kávu a popelník na stůl.

"Pro některé byl náročnější," řekla jsem a zlehka se usmála.

 Pomalu jsem zamíchala kávu a sledovala mizející kruhy na hladině šálku. Vůně mi zvolna stoupala do nosu a já se nadechla hlouběji. Na to první ochutnání jsem se těšila celý den. Nepila jsem kávu jako ostatní z důvodu únavy nebo na nakopnutí, pro mě to byl jakýsi očistný rituál a zakončení pracovního dne. Takové obranné přecvaknutí z režimu pracovního na režim soukromý. Polkla jsem první doušek a vnímala teplo rozpínající se uvnitř mne. To teplo jsem občas zažívala i při motlitbách. Nebo při stopce slivovice:)

Rozložila jsem papíry po stole a začala zapisovat průběh návštěv. Bylo potřeba vždy vyplnit vše bezprostředně po návštěvách, nebylo možné, abychom něco třeba opoměli, ztratili bychom důvěru a prostě by se to nehodilo.

 Karáskovi, dovézt další balení opiodních náplastí, domluveno s dr.Lichým, podtrhla jsem to pro jistotu červeně.

Rusálkovi, zajistit přechodně odsávačku, jejich v opravě.

Paní Málková, dnes výměna kanyly, provedeny převazy dekubitů, žádost o přeložení do hospicu podána.

Pan Kudílek, poslední pomazání proběhlo, pacient ante finem, duchovní podpora.

Dále vyplněny kolonky ohledně hygieny, léků, jídla a dalších specifických požadavků rodin.

Jedna prasklá nafukovací antidekubitální matrace, rozbité chodítko, zaseklá bočnice u zapůjčené polohovací postele. 

Holt věci jsou v permanentním provozu a na nové nejsou stále peníze. Občas se najde dobrodinec, který občas něco zakoupí jako poděkování. Zapálila jsem si cigaretu, neřest, které nejsem schopna se zbavit. Ale jelikož moji oblíbenou kavárnu udělali nekuřáckou, mám povolené jen tři šluky. Prý to udělali schválně, aby mi pomohli s odvykáním. Takže si na těch třech šlucích dávám zatraceně záležet a poslušně skoro tři čtvrtě cigarety típu do popelníku. Dopijím kávu, telefon zvoní, na displeji bliká jméno Kudílkovi. Asi tuším.

"Sestra Anna, prosím?"

"Tatínek před chvílí zemřel," chvíli bylo ticho a pak byl slyšet vzlyk, "jen abyste to věděli a chtěli bychom vám za vše poděkovat."

"Pomodlím se za něj, odešel v pokoji, doprovázen vaší láskou," řekla jsem, věděla jsem, že to bude dnes, už to za ty roky poznám.

"Ano, ano," byl slyšet pláč.

"Postarejte se hlavně o maminku a zavolejte panu doktorovi, jak jsem vám říkala, ano Josefe?" snažila jsem se o cílený souhlas syna.

"Ano, zavolat doktora," řekl syn.

"Zítra se za vámi zastavíme," řekla jsem.

"Ano,děkujeme," řekla syn a položil telefon.

V určitý čas je potřeba rodině říct, co dělat, až přijde konec. Tím, že je člověk připraven, méně pak panikaří, má víc klidu na truchlení. Oni teď ví, že není kam spěchat, mohou se podpořit, plakat. Pan doktor za nějaký čas přijede ohledat tělo a prohlásí pana Kudílka za mrtvého. Pak bude odvezen pohřební službou. Vstala jsem od stolu.

"Zítra nashle," mávla na mě servírka. Mávla jsem zpět na pozdrav.

Asi dva domy vedle jsem vešla do naší kanceláře. Předala jsem papíry kolegyni s krátkým reportem, zítra má návštěvy ona, střídáme se po týdnu.

"Jo, pana Kudílka si vytáhnu, dnes zemřel, dopíšu to."

Do příslušné kolonky se mi vždycky příčilo napsat exitus letalis. K dnešnímu datu tam proto píšu hodinu a větu "odešel do božího království". Vím, že za to dostanu zase pokárání od hlavní sestry, ale už to po mě ani neopravuje, asi se jí to také líbí víc. Zamykám dveře kanceláře, zítra budu mít službu v našem hospicu, nevím koho tam potkám z klientů z minulého týdne, tady nevíte dne ani hodiny, kdy se s někým bavíte nebo ho vidíte naposledy. Proto se snažím, aby vždy viděli přinejmenším můj úsměv a pocítili mou podporu.

Jeden náš movitý klient mi kdysi řekl : "Sestro, kdybych věděl, že to nakonec všechno takhle skončí, vykašlal bych se na střádání peněz a mamonu. Myslel jsem si, že si můžu koupit všechno, teď bych si přál koupit ten čas, který jsem promrhal." Za svého života chtěl dát našemu řádu hodně peněz, ale my peníze nesmíme přijímat, tak nakoupil vše, co jsme potřebovali. Peníze nejsou jen zlo, a pán spoustu věcí pochopil. Takže odešel ve smíření.

Přichystala jsem si věci k večerní modlitbě a snažila se soustředit chvíli na sebe. Není to sobecké, člověk pokud se vydává ostatním, musí si najít chvíli na svou očistu, své přání a své zpytování. Tohle bude moje chvilka. Zítra jsem zase jejich.