Když jsem vyčerpaná fyzicky, bolí mě svaly, sotva lapám po dechu, srdce bije o sto šest. Tělo si řekne a já si musím odpočinout. Ale co mysl? Kdy ta si řekne? Buď máte to nutkání a vycítíte to, nebo se taky může stát, že se z toho zblázníte, mysl onemocní.
Mám plnou hlavu neuspořádaných a přebíhajících myšlenek. Když by mi někdo otevřel lebku, viděl by tam naprostý chaos letících slov, vět, pocitů, které bez jakéhokoli jízdního řádu poletují skrz mozkové závity.
Cítím ve své hlavě plnost a zmatek, jako na velké čtyřproudové oboustranné dálnici. Ještě lépe, mám v hlavě bordel, jako ve svém dětském pokojíku.
Snažím se některé myšlenky zahnat, což mne stojí tolik soustředění a úsilí, které nakonec vychází vniveč, protože ony se stejně vrací, možná s ještě o to větší intenzitou.
Cítím, že mám svou mysl zaneřáděnou, jako nevyčištěný filtr ve vysavači. Ještě saje, ale o poznání hůř…a jednou dosaje.
V tom množství myšlenek, co se mi honí hlavou, si říkám, že musí být nějaká, která je důležitá. Mám určitý pocit nutkání, že v té změti je nějaký nápad, nějaké poselství, o které nesmím přijít a které mě hledá, a je důležité, abych to neprošvihla. Každý den doufám, že ten další den na to přijdu. Další den budu mít větší klid, další den bude sobota, další den budu sama doma…určitě na to ten další den přijdu, protože si budu moct v klidu v té změti myšlenek „číst“. Tolik těch dalších dnů již uběhlo a pořád nic.
Z toho vyplývá určitý pocit frustrace a nenaplnění, provázející mne po další dny.
Vím, v čem je háček. Neumím duševně odpočívat.
Když jsem vyčerpaná fyzicky, bolí mě svaly, sotva lapám po dechu, srdce bije o sto šest. Tělo si řekne a já si musím odpočinout.
Ale co mysl? Kdy ta si řekne? Buď máte to nutkání a vycítíte to, nebo se taky může stát, že se z toho zblázníte, mysl onemocní.
Ale jak odpočívat mentálně?
Tolik informací hrnoucí se na vás ze všech stran, zahlcuje mysl dál a dál. Není cílem odpočinku mysli, přijímat další informace, ať už při sledování filmu, čtení knížky nebo rovnáním známek. Chtělo by to, dostat se do stadia – naučit se nepřijímat NIC.
Zkuste si doma sednout na zem na několik desítek vteřin, zavřít oči a pokusit se uklidnit svou mysl. Každou chvíli vás něco vyruší. Tady bublání akvária, tady spuštění vysavače od souseda, tady zaštěkání psa. A už myslí běží neposedná myšlenka, a druhá...na kolikátou že mám být dneska v práci? Neměla jsem po cestě něco koupit? Odpověděla jsem včera na ten důležitý mejl?
Po pár vteřinách to vzdáte, mrknete na ten mejl, slyšíte pípnutí sms, kterou v rychlosti vyřídíte, a za zády vám hraje znělka přiblblé reklamy z televize.
Nehledám cíleně, nevěřím příliš v hromadné jógy a mantry, věřím v meditaci jako takovou, věřím ve schopnost ponořit se sám do sebe jako do hluboké vody, kdy vám to zpočátku nejde, cítíte se zvláštně, bojíte se a musíte se stále vynořovat nad hladinu. Ale časem se to naučíte a tyto chvilky budou vaše vyhledávané ostrůvky očisty, chvilky učení se být jen sám se sebou.
Toužím po tom, abych se to naučila, toužím potom, uklidit si ve svém dětském pokoji.
