Elizabeth je padesát, na prstě ji tlačí snubák, hlava hoří z návalů menopauzy a co dál...rozhodlo to uzený.
Seděla v jedné kavárně s kompletně prosklenou stěnou, před sebou čaj s libou vůní, linoucí se z hrnku. Pročítala si nějaké papíry z práce, ta byrokracie člověka udolá. Ale je mnohem snesitelnější, pokud se dělá na příjemném místě. Zvykla si vždy po práci zajít do kavárny poblíž, měla už i svůj oblíbený stolek v rohu, servírky už se většinou ptaly: "Jako obvykle?"
Občas je překvapila změnou objednávky, aby se necítila tak rutinně, ale stejně se vždycky vrátila zpátky ke svému oblíbenému čaji a domácímu dortíku, který už pro ni představoval malou drogu.
Propiskou urputně vyplňovala políčka lejster, zarazila se, když psala poněkolikáté číslovku 50. Zírala na to číslo, dokonce si ho i zašeptala.
"Padesát."
Přesně tolik měla letos oslavit. Nikdy si nepotrpěla na oslavy, a ani letos to nehodlala měnit, ale tušila, že její okolí to bohužel nepřejde jen tak.
Už dopředu sondovali, co by si tak přála. Padaly různé návrhy, od erotické masáže, soukromého striptéra, až po zážitkový dárek v podobě nějaké šílenosti jako rychlá jízda ve ferrari, volný pád nebo let tryskáčem. Proboha, jako by ji neznali...
Ona si v duchu přidala návrhy jako plastika víček, vyhlazení povadlého krku a dekoltu, víkend v meditačním táboře, sama.
Dívala se na své dlouhé štíhlé prsty, křečovitě objímající propisku, ostré klouby prstů s četnými rýhami, jediné co ji těšilo, že ještě nemá hnědavé skvrny na hřbetech rukou, s těmi se nesmíří.
Na prsteníku ji trochu tlačil snubní prsten, tlačil ji tak, jak ji tlačilo manželství, celé ty roky. Dalo se to vydržet, ale pořád cítila takový ten lehce nepříjemný pocit svírání. Když se soustředila na jiné věci, vůbec to nevnímala, ale když byla sama se sebou, někdy ten tlak byl tak nepříjemný, že si prst namydlila a prsten si musela sundat. Manžela mohla akorát tak namydlit...
Když podělíte 50 dvěma, je to doba trvání jejího manželství. Standartní průběh standartního manželství, až by se z toho někdy pozvracela. Jak dlouho jim vydržel pocit, že volný čas chtějí trávit spolu, prvních pět let? I to možná přidává. Pak jedno dítě, druhé, volný čas se někam vytratil, s ním i manžel, který ten svůj volný čas, který si ponechal, potřebuje si přece po práci odpočinout, plánoval ideálně mimo domov.
Už ani neví, kdy přesně se smířila s tím, že se do jejich ložnice chodí jen vyspat. První nález rtěnky na košili ještě řešila, mlátila ho hlava nehlava jeho špinavýma ponožkami, které zrovna nesla do pračky.
Řekl jí, ať není hysterická a raději se postará o to, aby se ještě rád vracel domů.
Po tomto ponížení už to šlo od desíti k pěti, kvůli dětem se snažili navenek udržovat statut fungující rodiny. Posíláním stručných sms typu ´vyzvedni Tomyho z fotbalu´, ´Kup víno na večer, přijdou rodiče´, ´Dnes zůstanu v práci do noci, nečekej na mě´, se řídil běh domácnosti.
Už ani nevěděla, kdy si naposledy spolu vyrazili někam na večeři, jen tak. Vždycky, když se tak stalo, to bylo v rámci nějaké pracovní večeře, spořádaný manžel asi dělá lepší dojem na obchodní partnery. Ona si za to na oplátku vynutila kadeřníka, kosmetičku a nové šaty. Spíš, aby ho nevyšlo tak levně. Vždycky nesnášela, když se to protáhlo do neformální části. Bohužel se neuměl udržet a vždycky to přehnal s alkoholem. Stal se z něj pak vždycky buran. Doma mu to pak předhodila, a on se neudržel.
Když se to stalo poprvé, sbalila si kufry a odstěhovala se i s dětmi k rodičům. Tam si léčila nejen monokl pod okem, ale celý svůj zpackaný život. Tak to nazýval její otec. On měl pro vše vždycky trefné pojmenování, na to byl expert.
Manžel se druhý den po vyspané kocovině připlazil po čtyřech a slíbil jí skoro modré z nebe. Po týdnu se vrátila zpět. Nemohla to doma vydržet s otcem, to raději zpátky doma s věčně nepřítomným manželem.
Teď, když vylétly děti z hnízda, spíš by ji ještě zbytek kufrů k rodičům dovezl. Ale jelikož se i ona vrhla do práce, do byznysu, jejich společný čas již takřka neexistoval. Děti, když přijížděli domů z internátů na víkend domů, byli z jejich přítomnosti tak nadšení, že to tvořilo takřka harmonickou rodinnou atmosféru. Jen co se za dětmi po víkendu zavřely dveře, každý si šel lehnout do své ložnice, jako dva cizinci.
Zpočátku to bylo nenápadné, až plíživé, ani si toho pořádně nestačila všimnout. Její personální jí vybrala asistenta, podle ní mladíčka, podle personální, flexibilního muže. Jmenoval se Aron, měla jeho jméno v telefonu na prvním místě. Jeho číslo vytáčela asi desetkrát denně. Časem se přistihla, že se těší na to jeho : Tady Aron, vždy připraven. Pokaždé se neznatelně usmála a neposedný pramen vlasů si dala za ucho.
Čím dál častěji měl Aron čas hlavně večer, aby spolu probrali další pracovní věci, schůzky a plány. A jelikož lidé mají večer po celém dni hlad, trávili tyto pracovní porady na večeřích, v bistrech, v kavárnách.
A jelikož byla tak upracovaná, chtěl jí udělat alespoň malou radost tím, že ji občas přinesl květinu. A když se cítila vyčerpaná, vždy pro ni měl nějakou milou sms zprávu nebo povzbuzující slova.
A když se mu tenkrát doslova vybrečela na rameno poté, co ji manžel zase uhodil, zvedl její bradu, dlouze se jí zadíval do očí a řekl: "Tohle ti udělal naposled, Elizabeth, slibuju." A dlouze ji políbil.
Tak, jak si poradila v životě skoro s každou situací, tentokrát absolutně netušila co dělat. Jedna její kamarádka jí radila, ať vymění asistenta za asistentku, ale raději nějakou neatraktivní, člověk nikdy neví. Druhá jí radila, ať si se zajíčkem užije, tak jak to dělá její manžel se svými sekretářkami, vůbec by si neměli co vyčítat a že to tak dělá dneska každý. Elizabeth tak nějak nehodlala přistoupit ani na jednu variantu, ale neměla jiné lepší řešení.
Aron byl sexy, pozorný, cítila se s ním tak dobře, ale co by tomu řekli děti. A co by tomu řekl její vrásčitý krk a dekolt, co by tomu řekla přicházející menopauza. Představa, že by Aron chtěl líbat její břicho plné strií po dvou dětech, ji tak vyděsila, že ten večer s ním zrušila schůzku, původně samozřejmě pracovní.
´Vyzvednu Tě v sedm, lásko..´pípla jí sms.
Šli spolu kolem její oblíbené kavárny. Když se podívala na prosklenou stěnu, viděla v ní odraz páru, ona zavěšená do jeho rámě, s dychtivostí, on mladý sebevědomý, nakonec ji chytl kolem ramen, nemohla uvěřit, že se dívá na sebe.
Ani neví, co přesně rozhodlo, ale jednou večer se doma dívala na svého manžela, jak pojídá k večeři uzené maso s chlebem. Stála několik metrů od něj, a když ho viděla, udělalo se jí fyzicky špatně. Jediné, co ji napadlo, ať se tím uzeným zadusí. Jak tam tak žmoulal to tuhé maso, jak držel ten chleba, představa, že by tohle měla snášet ještě tolik let...proč? Neuměla si najít jediný důvod.
Děti? Proboha, nač si stále brát tak zavádějící a snadné alibi, jsou to mladí, skoro dospělí lidé, jejichž rodiče je budou vždy bezmezně milovat, i bez nároku na to, že by se museli zbytek života vzájemně otravovat.
"Odcházím od tebe," řekla.
Kus chleba mu vypadl z úst. Chvíli na ni zíral s otevřenou pusou, pak jen kývl na souhlas.
Zrovna jí zvonil mobil: "Tady Liz, vždy připravena..." Na druhé straně se ozval tlumený smích Arona.
