Všechny narcistické rodiny mají něco společného. Podmíněnou lásku. Ať už vám doma říkají: "Budeme tě mít rádi, až se změníš. Takový jaký jsi, si lásku nezasloužíš." nebo "Jsi skvělý, milujeme tě.", žádná láska tam bohužel není.
Podmíněná láska není láska, ale vlastnění lidí. V případě rodičů, je to vlastnění jejich dětí. "Pokud chceš vztah, budeš se chovat tak, jak chci já. Budeš dělat to, co chci já."..."Jinak spolu nebudeme kamarádi."
Tahle věta "...jinak spolu nebudeme kamarádi" od mého otce na adresu mého bratra mne velmi provokovala. Copak jsou kamarádi? Vždyť je to otec a syn! říkala jsem si jako malá holka.
Role v narcistické rodině jsou velmi nejasné. Cítila jsem se jako mnoho různých osob, nejvíce jako zdárná či nezdárná matka svých rodičů, jako nepřítel, někdy jako kamarádka, také jako manželka... ale snad nikdy jako dítě.
Pokud se mi snad náhodou podařilo jim nějak vyhovět, byla jsem odměněna laskavostí. Ale to byl jen záblesk v temnotě. O pět minut později mne opět mohl postihnout výlev agrese.
Nejčastější věta otce směrem ke mně byla: "Jsi tak blbá nebo to děláš schválně?" Říkala jsem si že blbá asi nejsem, dostávám většinou jedničky. Tak to asi dělám schválně? Ale to přece nedělám... Dělala jsem chyby jako každý člověk, každé dítě.
Podmíněná láska je laskavý přístup, který si člověk nejprve musí zasloužit. Je tak oceňován za dobrou práci, jako v zaměstnání. Někdo si ocenění zaslouží téměř vždy, někdo jen někdy. A to je role podmíněně milovaného dítěte v narcistické rodině.
Někdo si ocenění za dobrou práci nevyslouží nikdy. Logické by bylo, kdyby takového zaměstnance, který si ocenění nezaslouží, na hodinu vyhodili. Ale pokud ho nevyhodí, a pokud se z nějakého důvodu ten zaměstnanec rozhodne zůstat, může být využíván na podřadné práce a také jako hromosvod. A to je role podmíněně nemilovaného dítěte v narcistické rodině.
Podmíněná "láska" je účelová, manipulující a bezcitná.
