Myslím si, že většina z nás zažila (ať více či méně) svý způsobem podmíněnou lásku. Rozhodně si však nemyslím, že by většina rodičů takto činila zcela vědomě, nebo dokonce záměrně, s úmyslem svým dětem nějak ublížit.

Většina našich rodičů konala, jak nejlépe tehdy dovedla, t.j. s dobrým úmyslem, ať se nám to některým občas (nebo třeba i častěji) nepozdávalo.

Teprve se značným odstupem času si mnozí z našich rodičů uvědomili, stejně tak jako my, pozdější rodiče, že jsme mohli při výchově dělat řadu věcí jinak, daleko lépe, mohli jsme být více nad věcí a snad ani ta přísnost nebyla tak nutná.

Jenže tehdy jsme (stejně jako naši rodiče) byli mladí, potažmo pak nezkušení (a mysleli jsme to s našimi dětmi samozřejmě dobře), zatímco posléze (pod vlivem nesčetných životních zkušeností) jsme mohli dospět ve zralé jedince a vidět vše, nejen tedy svoje výchovné metody, reálně a s nadhledem.

A hlavně - s ODPUŠTĚNÍM našim rodičům a případnou OMLUVOU i našim dětem za kiksy, kterých jsme se na nich při výchově nevědomky dopouštěli.

Měl jsem přísné a dost náročné rodiče (byly chvíle, kdy mi ta jejich přísnost a náročnost připadala až neúnosná), ale vždy jsem je velmi miloval a s láskou a vděkem je dodnes (i když jsou již mnoho let po smrti) nosím v srdci.

Souhlasím s vámi, že podmíněná láska je běžná. Vyznělo to v blogu příliš kategoricky. Rodiče chtějí, aby se jejich děti dobře chovaly a dobře prospívaly. Ale věřím, že ve zdravých rodinách je tam ten bezpodmínečně milující základ, děti to vycítí, že to s nimi jejich rodiče opravdu myslí dobře. Taky mám děti a vím, že cítit k nim lásku je štěstí, které prostě není dopřáno každému. Ale já to štěstí měla a jsem za to vděčná . U svých rodičů jsem to nepoznala, takže ani nemám co odpouštět. Nebyl tam vlastně vztah, odpustit se dá věřím jen ve vztahu. Ale už se na ně nezlobím. Byli něco jako přírodní katastrofa, která vám vezme střechu nad hlavou. No tak jste bezdomovec, žijete v mrazu, v dešti, taky někdy svítí sluníčko... To je takový osud, který se vám přihodí...

Ona je taky otázka, jak vy interpretujete chování a slova jiných. Protože pokud vás provokovala věta " jinak spolu nebudeme kamarádi", tak se nabízí chyba ve vaší interpretaci.

Protože věta "to bysme nebyli kamarádi" je běžně používána a neznamená, že otec se synem jsou kámoši.

Mě to připadá zlé, je to výhružka.

Takovým rodičům je nutno se co nejdříve vzepřít a rychle pryč, co nejdále. Jakmile to jen trochu jde.

Bohužel, takovéto zacházení s dětmi, způsobuje jejich přetrvávající závislost na rodičích. I když později odejdou, stávají se z nich psychicky narušení lidé.

Podmíněná láska je účelová, manipulující a bezcitná.

Nemohu s vámi souhlasit, zde se nejedná o podmíněnou lásku, neboť vůbec ne o lásku. To jen někdo, domnívající se, že je ideální rodič, si plete výchovu s despotickým vnucováním vlastních názorů.

Podmíněná láska vůbec není láska. Jen se tomu tak říká.