Narcistická rodina falešně láskyplná

Falešně láskyplná rodina je rodina, kde se všichni mají rádi, bezpodmínečně a úplně. Všechno se vždycky urovná po dobrém, žádné rozepře, žádné hádky, žádné problémy, všechno běží jako na drátku. 

Ve filmu Tajemství a smysl života říká kamarádský Bůh Čmelák: "No tak, lidi, mějte se rádi!" Stejně jako je hrdinovým alter-egem, je i duchem té rodiny. Pěkně jim domlouvá, chce přece, aby se měli dobře a hezky se jim žilo... Nebo je to příkaz?

Narcistická rodina je jako kult. Harmonické soužití je podmínkou. Všichni ví, co si mají myslet i jak se mají cítit. Není to tak, že by se o tom mohlo diskutovat.

Emoce nám ale přece ukazují naše hranice. Nedbáme-li na emoce, nedbáme na naše vnitřní hranice. Pokud jsou naše hranice překračovány, poznáme to tak, že se cítíme špatně. Pokud někdo vnímá, že se mu děje nějaké příkoří nebo ho třeba někdo zradil, je mu z toho jistě blbě.

Ale v takovéto rodině se dozví, že se snad na to může přece podívat jinak, hezky, nic si z toho nedělat. A taky se hezky cítit. A na druhé se usmívat. A pokud to nedokáže, je to jeho problém, je vadný. Je v depresi? Asi po babičce z matčiny strany... 

Falešně láskyplná rodina má jednu společnou identitu. Spíš jako několik těl, které má jen jednu hlavu, než obráceně, řekla bych. Co jedna hlava uzná za vhodné, je dobré pro všechny, ostatní žádný hlas nemají.

Vliv tohoto typu rodiny na děti je destruktivní. Děti se nestanou nezávislými a citově soběstačnými bytostmi. Nikdy se nestanou sami sebou, nejsou autentické. Naučí se ve všem druhým podřizovat. Nemají "svůj hlas". Pokud je v rodině dětí víc, alespoň se škorpí mezi sebou navzájem a nevycházejí  si vstříc. To je jejich způsob, jak se projevit.

Rodičům se podřizují proto, že jinak jsou potrestány. Trest je ale skrytý, utajený. Ačkoli navenek je projevován laskavý zájem, dítě je ignorováno nebo je mu dáno najevo, že maminka není šťastná, pokud jeho potřeby, zájem, chování, vybočí z toho, co je akceptováno. Pokud se cítí špatně, má se "srovnat". Se svými emocemi tu zůstává každý sám, opuštěný. 

A je tu vždycky ten rozpor mezi tím, jak se samo cítí a jak by se podle jiných cítit mělo, který je zdrojem úzkosti. Dítě se dozvídá, že prostě nemá proč se cítit špatně! Ale ono se špatně cítí! Aby ten rozpor vyřešilo, bude se snažit se změnit, aby bylo takové, jaké si ho přejí mít. A tím si jen ublíží, protože tím se ten rozpor nevyřeší. Zůstane v nejistotě.

Rodiče jsou láskyplní, k dětem i k sobě navzájem se chovají pěkně. A děti jsou úzkostné, depresivní, nejisté. 

Pod tím vším pěkným chováním chybí úcta k dítěti a jeho emocím, respekt k tomu člověku, jakým dítě opravdu je, chybí opravdový vztah, rodič ani neví, kdo jeho dítě je, nezajímá ho to. A později se stejná situace opakuje s partnerem! Lidé si lžou, protože co nemá být, tak nesmí být.

A dítě tu žije v jakémsi prostoru "bez hlavy a paty", je zoufalé, cítí se nepochopeno a s nikým se nemůže dorozumět. Nepřijímané emoce si nechává pro sebe. Utápí se v tom všem, nemá se čeho chytit. Je v tom samo. Vyčerpává ho to. Je vůči tomu bezmocné.

I později v životě bude trpět tím, že své emoce nebude umět regulovat, a  možná si i vyslouží nálepku emocionálně nestabilní poruchy osobnosti, ta má kořeny v zrovna takovémto rodinném zázemí.

***

O filmu Tajemství a smysl života - Blog iDNES.cz

***

Sam Vaknin: Narcissistic Families: Pseudomutual, Pseudohostile (Conference Presentation) - YouTube (Falešně láskyplné a falešně hašteřivé/agresivní narcistické rodiny)

***