Prakticky každý v průběhu dětství a dospívání nastoupí do nějakého vlaku. Něco je osud, za něco si můžeme sami, ale myslím si, že v drtivé většině případů nedostaneme naloženo víc, než jsme schopni zvládnout a otázka zní, jak hodně primárně nakládáme sami sobě. Od jistého věku, už si především škodíme sami. Takže elementární otázkou je, zda z onoho vlaku dokážeme vystoupit a staneme se skutečně sami sebou.

Nojo, jde o to, odstranit to propojení. Zvenku i zevnitř. Dokud jsme propojení a napojení, tak si nakládáme.

Pak když už jsme volní, tak můžeme jít tam, kam chceme my. A vlak odjede bez nás.