Deprese jsem zažívala už v dětství, zřetelná období deprese a hypomanie si vybavuji už v průběhu střední školy. Později to ještě zesílilo.
V 19ti jsem byla poprvé hospitalizovaná na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Žádné terapie, ty by můj stav prý ještě zhoršily, jenom prášky, a ty mi nepomáhaly.
V nejhorším období, které trvalo roky, jsem si uvědomovala, že vlastně nikdy nejsem sama sebou. Po depresi přišla vždy lehká mánie. Ta trvala dva týdny, tři týdny. Najednou jsem se cítila šťastně, na depresi jsem zapomněla, věděla jsem co chci a věřila jsem si, že to zvládnu. Ale byl to takový stav jako na drogách, takový, jak jsem to popisovala v předešlém blogu. Ale já to měla "zadarmo" ne tedy jako odměnu za to, že jsem si obstarala "dávku".
Pak se to postupně začalo kazit, vracely se negativní myšlenky a postoje, vkrádala se únava, propadala jsem se do duševního marasmu. To jsem ještě mohla chodit do školy, do práce a podobně. To trvalo měsíc či dva. To, čemu říkám deprese, byl jiný, změněný stav vědomí. Jako by mne přikryl skleněný poklop. Byla jsem pryč. Chycená v jakési hrůze a paralyzovaná. Pocit, jakože nic není v pořádku, já nejsem v pořádku, žádné bezpečí, žádný klid, žádné teplo, žádná láska. Jako by se realita rozbila, nic nedávalo smysl, přestala jsem být schopná soustředit se. Říkala jsem si tenkrát, že je to takový vegetativní stav, jen přežívání. Dělala jsem jen to nejnutnější. To trvalo měsíce. Deprese měla mne. Byla jsem v ní uvězněná. A pak mne z toho zase vysvobodila lehká mánie. Najednou to bylo pryč a zapomenuto, dělala jsem si plány, co všechno podniknu... a pak se to zase začalo kazit. Začala jsem si všímat toho všeho, co je nenapravitelně špatně, vinit se, trestat se... A bum, poklop, deprese...
Takové to byly cykly: deprese, hypomanie, marasmus, deprese....a znovu dokola, spoustu let.
Na uzavřených psychiatrických odděleních jsem strávila během 7 let celkem 4 roky. A pak to trvalo ještě dalších dvacet let, než to přestalo. Postupně se vše zeslabovalo a skončilo to pak vše najednou. Hypomanie jsem až do konce poznala podle toho, že jsem téměř dva týdny netoužila po jídle ani po spánku.
Za totáče mne do žádných terapií vzít nechtěli. Jediná placená terapie byla psychoanalýza. K psychoanalytikovi jsem díky doporučení známého naštěstí mohla začít chodit. A pak už jsem na terapie měla většinou velké štěstí. Stálo mne to každý rok desítky tisíc, ale chtěla jsem se z toho bezpodmínečně dostat. Buď jsem do sebe mohla investovat nebo to vzdát. Život nebyl k žití. Každé zlepšení psychiky bylo alespoň na chvíli jako nebe na zemi. A protože jsem na sobě změny pociťovala, měla jsem k tomu procesu důvěru.
Obrázek v perexu vytvořen Tvůrcem obrázků Bing
