Po 6-ti měsíční stáži jsem se rozhodla vydat se na cesty. V práci jsem se rozloučila s kolegy a se šéfovou, která mě úpěnlivě prosila, zda bych nechtěla zůstat přece jen v Kolumbii. I když se mi tato země líbí a zamilovala jsem se do ní, ale doma je tam, kde je moje rodina. Takže vzhůru na cesty a po 7 měsících zpět do milované vlasti.
Stáž se nachýlila ke konci po půl roce, který mně neskutečně rychle utekl a během kterého jsem překvapivě nasbírala nespočet přátel, proto jsem se rozhodla pro ně uspořádat menší rozlučkový večírek, na kterém mohli všichni ochutnat českou kuchyň. Stále mě dokáže něco překvapit, ale máloco vyrazit dech, jako když si mí kolumbijští přátelé ochutnávali české palačinky s marmeládou a k tomu si dali bramborový salát. Velice zvláštní chutě, ale podle toho, že po párty nezbyl ani drobek, věřím, že místním připadala česká kuchyně velice bohatá a rozmanitá.
Konečně nastal opět čas vydat se na cesty. Na cestování jsme používali s přítelem, který mě navštívil, autobus. Kolumbie je opravdu velká země, a pokud cestujete z jihu, tak vám to na sever země ke Karibiku autobusem může trvat kolem 40 hodin v závislosti na mnoha faktorech jako je počasí, stav silnic či menší nepokoje. První město, kde jsme se na skok zastavili, bylo dvou milionové Cali, které nás oproti Pastu přivítalo velice tropickým počasím. Cali je kolébkou známé salsy, právě v centru tohoto města se rodí moderní obdoby salsy. Město se pyšní také sochou Krista, jenž zhlíží na město z kopce, na který je obtížné se dostat. Naštěstí nám místní lidé poradili si chytnout na vrchol kopce chivu. Chiva je velice zvláštní druh dopravy nejen v Kolumbii. Používá se pro těžko dostupný terén či pro dopravu na venkov z měst, je typické pro ni, že nepřeváží jen lidi, ale i různé náklady či zvířata. Do jedné takové chivy jsme se doslova narvali. Na kopci jsme s vděkem vystoupili a shlédli na město-překrásný výhled. Večer jsme v očekávání pořádné kolumbijské párty a salsy sešli do města, které bylo ale liduprázdné, místy číhající nástrahy velkoměsta. Abychom si odpočinuli od tropického počasí, vydali jsme se další den do horského městečka Manizales.
Již cestou jsme tušili, že se bude jednat o jedno velké dobrodružství. Cestou jsme projížděli velice kopcovitým terénem, občas i nějakou tou říčkou, která tekla přes silnici, ale nejčastěji jsme stáli před nějakou nehodou, která v takovém terénu byla možní vidět každých 100 km. Ačkoliv řidič byl velice zkušený, občas jel takovou rychlostí do zatáček, že jsme se nebáli jen my, ale i místní cestující, jež se zajímali o češtinu a Českou republiku, odkud že to jsme vlastně. V podvečer jsme dorazili do Manizales a s velkým překvapením jsme shledali, že město používá jako městskou dopravu lanovku, která místní obyvatelstvo přepravuje z jednoho kopce přes údolí na druhý přímo do centra za cenu přibližně kolem 15 Kč, přičemž ušetří spoustu času i má velice ekologický přínos před místní MHD. Manizales nás překvapil ještě jednou věcí, a to velice přívětivými lidmi, již na nádraží jsme rozmýšleli, kam si večer složíme hlavu, a bez optání nám poradil místní policista. V lanovce se s námi dali do řeči spolucestující a na konci nám popřáli příjemný pobyt. Město se pyšní ulicí, kterou místní přezdívají pátou avenue. Připomíná ji svým ruchem, množstvím obchůdků a nočním životem. Nejvíce mě ale oslovil výhled z hostelu na osvícené město, není nad to popíjet místní nápoje a pozorovat toto kouzelné město.
Z poklidného horského městečka jsme skočili do velice rušného a druhého největšího města v Kolumbii Medellínu, které se pyšní i svou bohatou historií zaměřenou na obchod s drogami. Toto město nejvíce proslavil nejznámější kolumbijský obchodník s drogami Pablo Escobar, který byl zabit při policejní přestřelce v 90. letech. I nobelový spisovatel Gabriel García Márquez věnoval jednu svou knihu vyprávěním o únosech, které byly přičítaný drogovému bosi Pablu Escobarovi. Zároveň se toto město pyšní jednou atypickou moderní zvláštností pro Kolumbii, má metro! Jenž dokonce funguje výborně, jen se pro vyšší bezpečnost zavírá již o půl deváté, ale dá se s ním dojet do centra města z okrajovějších částí a navazuje také na lanovku, která spojuje kopce s centrem. Lanovka vás za jednotnou cenu MHD vyveze do přírodního parku, odkud můžete pozorovat město jako na dlani. Během cestování metrem bylo možné pozorovat při břehu řeky mnoho bezdomovců, které si z odpadků stavěli skrovné přístřešky. Množství bezdomovců mě ohromilo a nutí mě zamyslet se, jak těmto lidem pomoci. Problém lidí bez domova to je problematika sama o sobě, zvláště v Latinské Americe.
Rozhodli jsme se s přítelem prozkoumat centrum a přilehlé uličky v noci a zjistit, co je pravda na tom, že Medellín je nebezpečné město. Po setmění jsme začali tušit, že tentokrát se zvěsti moc nemýlí a schovali jsme si fotoaparát a jen procházeli okolí. Překvapilo mě, kolik bláznů si to žije přímo na náměstích, zvláště jedna paní, která pobíhala v bílých šatech po náměstí a vykřikovala: „Policie se blíží, policie!“ Přitom strážníci byli hned vedle ní a jen ji nečinně pozorovali. Podobných lidí bylo možné spatřit na každém kroku, že by pozůstatek po drogovém řádění? Po desáté hodině jsme se cítili opravdu nebezpečně a rozhodli se vrátit na hostel. Druhý den v Medellínu nás přivítal velice tropickými teplotami, a tak jsme se rozhodli ho strávit v místní botanické zahradě, kde ve stínech palem a různých tropických rostlin cvičili místní jógu, taiči a další sporty.
Další město, které nás čekalo, bylo již v Karibiku a to méně turisty vyhledávané město Santa Marta, do které jsme se rozhodli letět místní společností. Santa Marta nás přivítala v neděli večer jako velice špinavé město, kde se na ulici ve večerních hodinách a za šumění moře povalovaly odpadky. Zároveň nebylo možné sehnat nikde žádné jídlo, neboť v neděli Kolumbijci moc nepracují. Naštěstí druhý den nás Santa Marta přivítala jak jinak než tropickým počasím a nádherným východem slunce. Místní nám poradili zajet na menší pláže do vedlejších vesniček, kde jsme strávili celý den, vyhřívali jsme se a užívali si průzračné moře. Večer jsme se vrátili do městečka, kde jsme pozorovali v přístavu, jak nakládají lodě plující do Hamburgu. Po velice klidných dnech v Santa Martě jsme vyrazili do „mekky“ v Karibiku a Kolumbii – Cartageny. Kolumbijci jsou pyšní na toto město, kde poprvé přistál Kryštof Kolumbus, které vzdorovalo nespočtům nájezdům, a vždy patřilo právě Kolumbijcům. Město se pyšní bohatou historií, koloniální architekturou a hlavně několikakilometrovými plážemi. Ovšem jsou to městské pláže, takže žádný odpočinek na nich nenajdete, každou minutu vás z relaxace vyruší prodejce či prodejkyně nabízející krevety, šátky, brýle či masáže. Proto jsme se rozhodli prozkoumat odlehlejší pláže, ze kterých v brzkých ranních teplotách vyplouvají místní rybáři lovit ryby. Takové klidné pláže jsem ještě nikde nenašla. Člověk šel klidně kilometr a nikde nikdo. Jen nás udivilo to, že po těchto písečných pláží jezdí místní MHD. Nikoliv po silnici, ale po pláži. Vždy je něco, co mě překvapí v Kolumbii.
Srdce Cartageny je úchvatné, zaujalo mě hlavně svojí architekturou, kterou se zde místní snaží uchovat. Samozřejmě jako turistický ráj si toto město vybírá svou daň a to v podobě velice vysokých cen, i když v porovnání s Českou republikou jsou ty ceny na stejné úrovni, jen v porovnání se zbytkem Kolumbie to jsou velice vysoké ceny. Samozřejmě ke Karibiku patří i prozkoumání ostrůvků a pořádná plavba po moři. Koupili jsme si lístek na plavbu po ostrůvcích s návštěvou akvária, udělaného přímo v oceánu. Karibik se vyznačuje velice azurovým průzračným mořem, ve kterém se při potápění dá pozorovat rozličný podmořský život. Takové barevné kombinace rybiček jsem nikdy neviděla a pestrobarevné podvodní rostliny. Nádhera. Je možné i navštívit bílou pláž, která se tak jmenuje podle písku, na kterém člověk může ležet, je prostě bílý. Takový klid a pohoda se dá zažít v Karibiku. Jen při plavbě na pevninu nás potkaly obrovské vlny, dosahující 5 metrů, které pěkně smýkaly naší lodí. Jedna spolucestující to již neunesla a vyzvracela se přímo na palubě. Při plavbě se některé vlny dostaly přímo na palubu a smočily argentinským důchodkyním nohy a kabelky ležící na palubě. Po doplutí do přístavu jsme byli všichni šťastní a rychle jsme pustili loď. Co by to bylo cestovaní v Karibiku bez ochutnání karibského rumu? Nejlevnější láhev 30–ti letého karibského rumu se dá sehnat za 300 Kč a chuť se rozkládá na jazyku přímo božsky. Ke Karibiku bohužel patří i šizení turistů, které bez znalosti španělštiny nemá turista jak uniknout. Naštěstí po zjištění, že jsem žila půl roku v Kolumbii, hned místní přestali natahovat ceny a byli přístupní se dohodnout na cenách předem dohodnutých na internetu v rámci ubytování.
Pobyt v Kolumbii se nachýlil ke konci, chcete se dozvědět jaká je Kolumbie doopravdy? Poslední článek bude věnován mým osobním postřehům o této rozmanité země.
