Oči dokořán a vždy ve střehu po kolumbijsky!

Představte si procházku v přírodě či ve městě, kde vás neustále přátelé upozorňují na možná nebezpečí, ale zároveň si všichni užívají pohodu jako by se nic nedělo. Jaké to je jít nakoupit a po cestě potkat několik místních chlapíků, kteří po vás nestydatě čumí, hvízdají a volají po vás? Časem si zvyknete, dokonce to i zalichotí...

Kolumbijci a Kolumbijky jsou národ velice snědý, místy podobající se indiánům a při pobřeží žijí černoši a černošky. Proto není divu, že se místní podivují nad nějakou blondýnou, která se jim promeduje v ulicích či v obchůdcích a zvídavě se ptají, odkudpak že to jsem a po zjištění, že jsem z Evropy, se se mnou vesele dávají do hovorů. Dost často se mi stávalo, když jsem se vydala někam sama, že místní chlapíci po mě nestydatě pokukovali, hvízdali či na mě volali. Ze začátku jsem byla uražená, co si to jako dovolují, ale přátelé mi vysvětlili, že to je způsob, jakým Kolumbijci vyjadřují obdiv. Je pravda, že sebevědomí mi tímto dennodenním pohvízdáváním zvedlo se, ale občas jsem si chtěla připadat neviditelná či splynout jen s okolím. 

Splynutí s okolím se mi jako blondýnce ale nikdy nepodařilo, někdy jsem toho využila a vyptávala se místních či mých studentů, jak je to s politikou a demokracií ve skutečnosti v Kolumbii. Někteří byli velice sdílní, někteří se na toto téma odmítli se mnou bavit. Později jsem si uvědomila, že sdílnost byla vždy, když jsme byli o samotě a nikdo nás nemohl poslouchat. Po měsíci mě jednou přišel učitel upozornit, že bych měla zvážit, zda se budu studentů ptát na jejich názor o FARC - teroristické skupině operující v Kolumbii. Samozřejmě jako pravá Evropanka jsem mu odvětila: "A proč bych se na to nemohla ptát?" Naštěstí tento učitel měl se mnou obrovskou trpělivost, tak se mi jal vysvětlovat: "Víš, Moniko, ono to není zakázané, ale já ti to osobně nedoporučuji se ptát, pokud nechceš mít problémy. Učil jsem předtím na univerzitě, to bylo skvělé povolání a moji studenti psali seminární práce o různých politických skandálech nejen ze světa, ale také z Kolumbie. Pak se jednoho dne stalo, že mi 3 studenti nepřišli na seminář delší dobu, tak jsem se ptal rodičů, co se jim stalo a oni mi odpověděli, že jsou asi mrtví a že rodinám vyhrožují, aby o nich nemluvili a žili si dál svůj život." Tato historka mě tolik vyděsila, že jsem si začala dávat opravdový pozor, co a komu říkám, či na co se ptám. Neboť jsem pochopila, že demokracie má naprosto jiný význam v Latinské Americe než v Evropě. 

Přitom jaké mají problémy v Kolumbii, jsou Kolumbijci velice štastný národ, který se raduje, když Kolumbie vyhraje fotbal, pije se na oslavu karnevalu či se pořádají oslavy narozenin v rodině. Rodinné oslavy jsou v Kolumbii častou a velkou událostí, při které se sejde celá rodina, to znamená cca 30 a více lidí. Na oslavy se zvou všechny strýčkové, tetičky, bratránci, sestřenice a babičky s dědečky. Přičemž taková rodinná událost při takových počtech je snad skoro každý měsíc, neboť z těch 30 lidí má vždy někdo důvod k oslavě. Dost často se zvou na tyto oslavy i přátelé, ke kterým se celá rodina chová velice zdvořile...

Osobně pro mě Kolumbie je obrovská země plná překvapení, panenské přírody a obřích měst s nedostatečnou infrastrukturou. V Kolumbii se často setkáte se smutnými příběhy o únosech či setkáních s teroristickými skupinami, které se zasazují o zničení dobré pověsti Kolumbie. Na druhou stranu místní lidé jsou nejvřelejšími lidmi, jaké jsem kdy potkala, ochotni vám vždy pomoci či poradit. A to co pro Čechy znamená hokej, to je pro Kolumbijce fotbal. A přátelství se navazují obtížněji než v Evropě, ale jakmile se navážou, vydrží do konce života! Jsem moc ráda, že jsem mohla žít půl roku v Kolumbii a to díky AIESEC, který pořádá stáže v zahraničí nejen pro studenty, ale i absolventy. Je neuvěřitelné, jak to funguje. Jedna pobočka v Česku s Vámi udělá pohovor a poté s Vámi dělá pohovor druhá pobočka na opačné straně světa! A najednou jste přijati a balíte si kufry na stáž! Tato neziskovka funguje daleko lépe než spousta firem.  Poznat tak odlišnou a rozmanitou kulturu se poštěstí málokomu. Kolumbie, Kolumbijci, AIESEC a aguardiente navdžy nejen v mém srdci!

Nejen v mém srdci, ale i v srdci jednoho českého klučiny a kolumbijské dívky:) Jednou mi přišel velice urgentní email od Jaroslava Dolejša, jak se se mnou musí nutně spojit. Přišla jsem po práci do svého pokoje a odpovídám mu, že kdo to vlastně je. A Jarda na mě hned vybalí: "Čtu tvoje blogy na idnes.cz, jsi stále v Pastu? Znám tam jednu holčinu a chci, aby ses s ní setkala." V první chvíli jsem si pomyslela, cože? To má být sranda? Jak někdo z Prahy může znát Pasto? Po dvou dnech jsem nabyla důvěru, že se jedná o velkou lásku přes internet, kdy Jarda neumí anglicky a španělsky a Patricie, dívka z Kolumbie, studující v Bogotě, umí anglicky a španělsky. Vzhledem k tomu, že se za pár dní měl konat karneval, na který Patricie přijela, tak jsem se s ní spojila a ujednala si schůzku! Samozřejmě jsem byla se svými přáteli a ona měla přijít ve 12 hodin za mnou na přehlídku, jen jak je zvykem v Kolumbii, o půl jedné mi píše: Budu mít zpoždění. Tak jsem si užívala přehlídku, když mě najednou někdo vezme za rameno a říká: "Ty jsi Monika?" Jen to nebyla Patricie, ale nějaký kluk. Přátelé hned zpozorněli a obstoupili mě. Chudák kluk říká:"Patricie přijde, je naproti, hledáme tě". Po menším počátečním nedorozumění se setkávám s černovláskou, se kterou strávím celé odpoledne a večer chozením po karnevalu a povídáním si o Praze, Česku a Kolumbii. V ranních hodinách se vracím do svého pokoje, kde mě čeká asi milion zpráv od Jardy, jaká že je jeho Patty...Toto vše se odehrálo v lednu, měsíce plynuly a najednou mi Patty i Jarda píší, že Jarda přijede do Kolumbie! Pražák, který neumí ani jeden jazyk, přeletí oceán, aby viděl naživo svou lásku! Jsem tím nadšená, že v dnešním světě se najdou lidé, kteří se rozdají pro svou lásku. Jarda to má ale težké, málokdo ho v Čechách podporuje, naopak jeho přátelé se mu vysmívají, že ho nikdo nebude čekat na letišti nebo že ho okradou a unesou.

Naštěstí se Jarda nevzdá a letí za svou Patty. Hned po přístání a asi i vášnivém přivítaní, mi Jarda volá, abych překládala:)Takový pocit radosti se zažije jen párkrát! Prvních pár dní jim překládám občas nějaké věci, ale pak už si na sebe zvyknou a dorozumívají se svým specálním jazykem. Bohužel se nachýlí Jardova dovolená ke konci a on se musí vrátit do Prahy a Česka, které vnímá jinak. Chybí mu Patty a Kolumbie. Vyměňují si dodnes zamilované maily a Jarda se chystá navštívit podruhé Patty, tentokrát v červnu. Samozřejmě i taková láska zvláště na dálku naráží na problémy. To co pro Evropana je normální, může být pro Kolumbijky urážlivé. Takže není divu, když Jarda jako fotbalista má spoustu přátel, zvláště dívek, a Patty může pro žárlivost umřít...Vždy se ale usmíří a těší se na sebe. V dubnu den před odletem z Kolumbie, jsem se setkala s Patty v Bogotě, kdy jsme spolu strávili neuvěřitelný večer a já jen žasla, co se za pár měsíců naučila česky. Přeříkala mě různé říkanky pro děti, zazpívala mi Pec nám spadla a neustále se mě ptala, jak se řekne stůl, sklenice, atd...Láska člověka naučí spoustu věcí...Jak jim láska vydrží a co jim přinese vztah prodchnutý dvěma kulturami, to nikdo neví. Jedno je jisté, teď se milují a život bez toho druhého je pro ně nepředstavitelný!