Konečně nastala doba vánočních prázdnin, které v Kolumbii trvají měsíc. Hned první dny volna jsem se rozhodla prozkoumat pobřeží Pacifiku. V regionu Narino, kde žiji, se nachází jedno z "největších turistických" měst vhodných pro přičichnutí k moři - Tumaco. Každý místní průvodce popisuje toto město jako ráj na zemi, s nádhernými plážemi, skvělým jídlem skládajícím se z mořských plodů. Realita je ale dost odlišná...
Dobrodružství začalo samotným hledáním hotelu, neboť informace na internetu najdete jen minimálně. Po asi 10 rozhovorech s kolegy z prácech, kteří mě odrazovali od tohot výletu, jsem dostala číslo na levnější hotel na pláži. Rezervace byla úspěšně dosažena. Dopravu jsem zvolila autobus, což bylo taky zajímavé... Necelých 300 km zvládl za nějakých 8 hodin. Už při cestě autobusem jsem začala tušit, že tento výlet bude jedno velké dobrodružství. To, že jsou vojáci se samopaly v ulicích, je normální zde. Ale to, že uvidím tanky, barikády a podobné věci, to mě dost šokovalo. Takový kulomet z blízka vidět či obří obrněný tank není zrovna příjemné. 100 km od Tumaco se počet vojáků na silnici začal dost nápadně zvětšovat. Prošli jsme několika kontrolami od vojáků a kolem asi 10 hodiny večerní jsme dorazili na "autobusové nádraží", které bylo zavřené. Na ulicích byli samí černoši, a tak jsem neváhala, chytla první taxi a upalovala do hotelu.
Cestou na hotel jsem musela několikrát vysvětlit řidiči, kde je...Nejslavnější pláž v Tumaco a řidič ji neznal...Nakonec po půl hodině jsme dorazili na ostrov a k hotelu. Cestou jsme míjeli několik vojenských základen, ostře ozbrojené vojáky a opět barikády. Naštěstí jsme prošli kontrolou, napomohl tomu asi můj evropský vzhled...V hotelu jsem padla vyčerpáním do postele...Až ráno jsem zjistila, že nefunguje voda, tak jsem si vyměnila pokoj. Ovšem v druhém pokoji byl hmyz, který mě následujicí noc pěkně poštípal, že ještě doteď mám štípance na celém těle. A poslední den pobytu? V noci začaly nad ostrovem kroužit vojenské helikoptéry, což jsem tušila, že se něco děje. Před měsícem Tumaco napadli místní rebelové - guerilla, která odpojila 20 000 město od vody a elektřiny. Takže mě ráno nepřekvapilo, že nefunguje elektrika a voda. Nejlepší den na návrat do civilizace.
Každopádně pláž El Morro je nádherná. A ta příroda. Moře teploučké,písečné pláže bez turistů, skály a džungle hned u pobřeží...Exotika a ráj:)Jen nebýt těch všudepřítomných vojáků. Každé odpoledne jsem se vydala s kamarádem, který se uvolil cestovat se mnou a měl známé v Tumaco, do centra města. Neuvěřitelné. Připadala jsem si chvílemi jako v džungli plné lidí. Všude samé motorky, auta, lidi, obchody. Když jsme chtěli přejit silnici, tak jsme museli čekat asi 20 minut...Bezkonkurenčně nejlepší bylo ale jídlo. Za neuvěřitelných 70 korun jsem ochutnala výborného kraba. Mořské plody tu mají opravdu výborné a za super ceny.
Jednoho odpoledne jsme se rozhodli prozkoumat ostrov a místní přírodu. Tak jsme se vydali i s penězi a doklady v batůžku na odlehlejší pláže. Byla jsem úplně uchvácená přírodou a jeskyněmi. Za pláží hned byly skály a spousta jeskyň. Nedalo mně to a prozkoumávala jsem je. Po asi hodině jsme zjistili s hrůzou, že hladina moře se zvedla asi o 2 metry a že bude obtížné se vrátit, neboť cesta, kterou jsme přišli, je zaplavená. Kamarád si vzal na starosi baťoh se všemi našimi cennostmi a snažil se přes kameny a skálu vrátit. Já s oblečením a botami jsem začala plavat rozbouřeným mořem. Asi po půl hodině totálně vyčerpání jsme se dostali na břeh, kde se kolem nás seskupili černoši hrající si na pláži a ptali se udiveně, kde jsme proboha byli...Naštěstí peníze, dokumenty a mobily toto dobrodružství přežily. Příště jsme už zůstali na pláži, kde byli o ostatní lidé. Větší dobrodružství nás čekalo na zpáteční cestě. Neboť ani jeden z nás neměl dostatek peněz na autobus na návrat, tak jsme se rozhodli cestovat kamionem s jedním známým. Bylo nám řečeno, že cestu začne kolem 10 hodiny ráno, tak jsme se nachystali a vydali se čekat na nákladku do doku. Ovšem jak je zvykem v Kolumbii, náklad se zpozdil a nákladka proběhla až někdy ve 4 hodiny odpoledne. Celou tu dobu jsme čekali na ulici s našimi zavazadly. To co jsem viděla, mě ale dost šokovalo. Pracovat děti ve věku pěti, osmi a třinácti let na ulici. Pomáhali s nakládkou a vykládkou kamionu. Úplně vyzáblí kluci. Nedalo mě to a v mezičase jsem si s nimi povídala. Do školy chodí ráno a odpoledne pracují na ulici. Naučila jsem je pár anglických slovíček, dala poslední jídlo a vodu a naše poslední peníze. Neskutečné jaký težký život maji děti v Tumaco. Je to město, kde je chudoba nejvíce vidět. Lidé bydlí v dřevěných obydlích bez vody a elektřiny. Nemají práci. Město sužuje válka, neboť je to významný přístav a rebelové se ho snaží získat. V okolí je džungle - ideální útočiště pro rebely. Navíc rebelové neboli guerilla rekrutuje malé kluky do svých řad a pokud nechtějí, tak je prostě zabijí a těla vystavi podél cesty, aby zastrašili ostatní. Otřesné.
Nazpáteční cestě jsme si dost povídali s řidičem, který do Tumaco jezdí už několik let a podělil ses námi o jeho zážitky. Jednou mu guerilla zabavila kamion a on musel autostopem se vrátit a všechno vysvětlit svému patronovi - šéfovi. Jindy viděl malá mrtvá těla dětí. Bylo to smutné. Během cesty začalo pořádně pršet, protože cesta vede horami, a podmáčená půda s kameny se dost často zřítí na silnici, tak nám policie v jednom městě řekla, že nemůžeme už pokračovat, neboť cesta je neprůjezdná. Tak jsme museli přespat v motelu. Řidič nás pozval na jídlo i zaplatil za nás ubytování, neboť jsme neměli už nic. Takhle hodné lidi je možné potkat po celé Kolumbii...Je to kontrast...Náš výlet skončil druhý den, kdy jsme se dostali do města Ipiales, kde jsme přenocovali u kolegyně z práce. Dále jsme pokračovali autobusem. Poznat nejlepší turistické místo v departamentu Narino byl obrovský zážitek. Každopádně bych toto místo neoznačila jako nejlepší vzhledem k nebezpečnosti a vypjaté situaci ve městě. Je vidět, že turistika v Kolumbii má naprosto jiné rozměry...Už se těším na další cestování.
