Žlutej pes

„Pane Klásku, pane Klásku!“ zavolala ještě paní Alena. „Jak se vlastně ten pes jmenoval?“ „Jméno neměl. Byl to prostě žlutej pes.“

Důchodce Klásek odemykal přesně v pět ráno mříž trafiky tak malé, že mít jen trochu větší břicho, nevešel by se dovnitř. Pro člověka, který si k penzi rád přivydělá a ještě ho baví nezávazně poplkat s lidmi, skvělý džob. Všichni v té čtvrti tušili, že až jednou zůstane krámek zamčený, už tam nikdo jiný prodávat nebude. Podobný „srdcař“ by se těžko našel.

Dámy s pejsky se rády stavovaly na kousek řeči. Trafikant byl dobrý vypravěč.

„Včera jste nám slíbil příběh o nějakém žlutém psu, viď, Eriko?“ zajímala se paní Alenka a pohledem vybízela kamarádku Eriku, aby se přimluvila.

„Mám polední pauzu, jsem vám, dámy, k službám,“ nedal se prosit a usedl mezi pejskařky na lavičku vedle své boudy.

 „Přes ulici, přímo proti trafice, vidíte bílej domek. Tam jedné noci začal ten příběh…“ ukázal prstem na protější řadovou zástavbu. Důchodkyně hleděly tím směrem. Jejich raťafáci zalezli do stínu lavičky a odpočívali.

Klásek jako bývalý ochotník ztišil hlas, aby vyprávění získalo napětí.

„Přes měsíc v úplňku se pomalu sunul mrak. Žlutý pes měl pelech pod stolem v kuchyni. Kdykoliv zvedl hlavu, oknem viděl ven. Když spal pán, on hlídal.  Byl na to zvyklý. Okno v přízemí bylo teď v létě otevřený a k citlivým uším dolíhaly různý zvuky. Šumění splavu. Šramocení kocourů na půdě. První ranní autobusy. Pes poklimbával, ale všechno registroval,“ napínal Klásek zvědavé ženy.

„Z druhý místnosti v domku se najednou ozvalo žuchnutí. Jen tuším, co bylo asi dál - pes zastříhal slechy a postavil se," gestikuloval Klásek, jak se pokoušel vcítit do situace.

„Váhavě přešel ke dveřím do pokoje, kam nesměl. Stoupl na zadní a mohutnou tlapou zmáčkl kliku. Nedokázal dveře otevřít úplně. Hned za nimi totiž ležel na podlaze jeho pán a chroptěl. Strkal do něj čumákem. Marně. Něco podobnýho už jednou zažil a cítil velkou úzkost. Zakňučel a vrátil se do kuchyně. Opřel se o parapet a začal štěkat do ulice.“

Tady se trafikant odmlčel v dramatické pauze.

„To ráno jsem šel jako vždycky do práce. Odemykám  mříž na trafice a  kouknu k bílýmu domku. Ještě nikdy jsem neslyšel toho velkýho žlutýho psa štěkat, a to už ho měl starej Houska přes rok,“ posunul si klobouk do čela.

Dámy visely očima na rtech vypravěče.

„Jak to bylo dál, a hlavně  - co ten pán?“

„Nahlídnul jsem oknem v přízemí, přivolal sanitu a nechal ho odvézt do nemocnice, ten pan Houska prý prodělal slabší mozkovou příhodu. Slabší proto, že ji přežil.“

„Co pes, musel do útulku?“

„Nosil jsem mu v kastrolku něco k jídlu, žena vyváří jak pro regiment, a tak moh pes zůstat tam, kde je zvyklej. Starej pán mi nechal klíč od domku. O polední pauze jsem žlutýho psa bral na vycházku. Odevzdaně lehával na svém místě v kuchyni, krásnou hlavu položenou na tlapách, a vyhlížel, kdy přijde jeho pán. Takhle to šlo měsíc a už jsem doma u manželky oťukával terén, že si ho necháme. Potom jsem viděl, jak sanita přivezla pana Housku zpátky.“

„Vždyť já ho vlastně od vidění znala. Není to ten, co mu umřela žena a půl roku nato jediný syn?“

„Alenko, myslíš pána, co chodil v hnědé bundě a opíral se o hůlku? Tak to si na něj taky vzpomínám,“ přidala se i Erika.

„Ano. Denně jsem se za ním stavil, abych mu donesl nákup.“

„To bylo od vás moc pěkné, jak jste se staral, nejdřív o psa a pak o pana Housku…“

„Jen jsem s ním mluvil, kvůli trénování řeči. Říkal – musím se postavit na nohy, abych dochoval psa, je to jediný, co mi po synovi zůstalo.“

„Proč zemřel jeho syn, musel být ještě mladý?“

„Zapeklitá věc,“ ztišil hlas Klásek. „Povídá se, že si píchl omylem nějaký svinstvo do žíly, byl totiž narkoman. Jeho pes do něj strkal čumákem, když chroptěl na zemi na špinavý matraci, ale tentokrát marně. Den a noc  tak strašně štěkal v opuštěném baráku na kraji města, až někdo zavolal městskou policii. Pes se naučil i otevírat dveře, jak ho ten mladík věčně někam zavíral. Jo jo, smutné.“

Posluchačky na lavičce zamáčkly slzu. Pro mladíka i pro psa.

„Ten muž se dělil s čoklem i o jídlo, žilnatou rukou přitom hladil srst barvy zralý pšenice.

- Syna jsem měl častěji hladit a pomoct mu, když byl ještě čas, říkával přitom. - Hladit a naslouchat.

Jednoho rána opravdu znovu vyrazili na obchůzku, shrbený muž a pes. Pán se opíral o hůlku, pes šel u nohy hned vedle hole. Starost o psa ho vlastně na ty nohy postavila. Přicházeli do trafiky pro noviny. Rád jsem se za nimi díval. Dokázali to, pán a jeho neobyčejnej pes… Byli spolu ještě několik let, než pes pošel stářím. Pan Houska prodal domek a žije v domově důchodců."

„Vy umíte tak krásně vyprávět, pane Klásku. Příště zase přijdeme, viď, Eriko!“

„Teď už běžte na oběd, než se bude vaše paní zlobit,“ dodala Erika.

Trafikant se rozloučil nadzvednutím klobouku a vykročil opačným směrem než dámy s malými psíky na vodítku.

„Pane Klásku, pane Klásku!“ zavolala ještě paní Alena. „Jak se vlastně ten pes jmenoval?“

„Jméno neměl. Byl to prostě žlutej pes.“

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Irena Mondeková | sobota 20.3.2021 23:03 | karma článku: 20,85 | přečteno: 493x
  • Další články autora

Irena Mondeková

Veterán

9.4.2022 v 8:35 | Karma: 10,14

Irena Mondeková

Za závorou

12.2.2022 v 7:59 | Karma: 13,63

Irena Mondeková

Bezejmenná

25.1.2022 v 9:43 | Karma: 21,89

Irena Mondeková

Smečka

21.7.2021 v 9:38 | Karma: 14,68

Irena Mondeková

Pátý den...

16.5.2021 v 10:13 | Karma: 21,75