Pátý den...

Hledám. Jako včera, jako předevčírem a ještě nějaký den předtím. Obchůzku pravidelně začínám ve sklepě. Pak nahlížím za kotel. Po několikáté obcházím dům. Zahradu. Přilehlé pozemky. Zase je mi do pláče, když vidím na zídce černá huňatá koťata. Ptám se, jako bych věřila, doufala, že mi odpoví nebo dají mrknutím najevo, jak se věci mají:

„Kde máte mámu?“  Mrkají, ale poplašeně, nedají na sebe sáhnout. Přiblížím k nim ruku, skokem jsou opodál. Je jim přesně rok, ale ještě nikdy nebyla bez své mámy. Šedá kočka, kterou jsem pojmenovala Korat, si vloni na jaře vybrala naši půdu k porodu koťat a naši rodinu ke svému životu. Měla totiž v ulici pod kopcem své majitele, ale přešla přes pár zahrad a natrvalo zůstala u nás.

A teď je najednou pět dní pryč. Kdo nikdy žádné zvíře neměl, asi by netušil, jak mi je. Jaké obavy se mi honily hlavou. Abyste porozuměli, můj nejhorší opakovaný sen je, že někudy procházím, dejme tomu opuštěnou vesnicí, a vidím desítky, stovky hladových koťat, sbíhají se ke mně a já se budím děsem. Za těch pět dní, co kočka Korat zmizela, bylo všechno naruby.

Včera jsem se snad posté koukla na římsu okna, kde sedávala, a spatřila šedavý stín. Vrhla jsem se ke dveřím. Nikde nikdo. Tak moc si přeju její návrat, že ji vidím na obvyklých místech, kde sedávala.

Sobota, dvě hodiny po obědě. Dělám pořádek v účetnictví, když volá manžel.

„Rychle si vezmi klícku na kočky, jedu pro tebe.“

Nejsem z toho moudrá, ale než se stačím vybatolit, je doma a překotně vypravuje. Jel z práce kolem lesíku Dubík, což je asi kilometr od nás, uviděl známého hasiče, jak u mostku nad potokem parkuje s malým služebním autem a někam se žene se žebříkem přes rameno.

„Nazdar, co tady děláš, máte výjezd do lesíka?“

„Zdar, kominickej, ale člověče, támhle v koruně toho nejvyššího habru sedí už prej nejmíň dva dny nějaká kočka. Někdo zavolal měšťáky, ti zase nás, nemají třicetimetrovej žebřík!“

„Kde? Jo, už ji vidím. Proboha, to je asi naše kočka, žena už ji pár dní postrádá!“

V tu chvíli přijel zaměstnanec útulku s odchytovou klecí. Muž mu vysvětlil, že kočka je naše, tak zase odjel.

Pokus sundat polodivokou, vystrašenou kočku dopadl tak, že asi z dvaceti metrů výšky vyšplhala až docela nahoru. Proto jel pro mne, abych Korat přemluvila k návratu. Těžší úkol jsem snad nikdy neměla!

S vyvrácenými krčními obratli stojím pod obrovským rozvětveným stromem, volám na kočku, ale všechno marné, i šustění sáčku s laskominami. Zírala na mě zezhora, vypadala nějak malá a na můj hlas reagovala šviháním ocásku a stříháním slechy. Když jsem si představila, že z té panelákové výšky spadne, dělalo se mi zle. Skoro s pláčem jsem ji prosila, aby se nebála a slezla. Kdepak.

Hasiči povolali velký vůz s dlouhým žebříkem a plošinou. Do kabinky  nastoupil i můj muž, navlékl si rukavice a na podlahu připravil klícku. Jediný výsledek byl ten, že se kočka přesunula na nejvzdálenější místo stromu.

Poslední možnost - přejezd nákladním autem na mostek. Znovu vysouvání žebříku, muž ulomil suchou větev a směroval kočku k cestě dolů. Věřili jsme, že pod stresem sleze a vrátí se sama domů, ale přešla na tenkou větev, odkud už neměla úniku. Ona se prostě z nějakého důvodu bála sešplhat po dlouhém kmeni na zem. Manžel se vyklonil z kabiny, popadnul Korat a šup s ní do bedny. Byla to riskantní operace, ještě, že nemá strach z výšek!

Jelo se domů, ale předtím jsem děkovala hasičům, že záchraně kočky věnovali svůj čas. Také dvěma ženám, které volaly policii, když si všimly, že kočka je na stromě několikátý den.

Kočku jsem nechala přes noc doma s talířkem jídla a vodou. Strašlivě zhubla, vypadá zase jako kotě. Ale žije a to je hlavní.