Volby - veřejný zájem, nikoli však politický

Se zpožděním vynuceným technikou musím reagovat na nejdůležitější událost poslední doby - volby nebudou. Dohoda parlamentních stran z období po svržení vlády vyšla naprázdno. Dočasná poloúřednická napůl politická vláda statistika Fischera se mávnutím proutku solidarity a sociálna proměnila ve vládu, která to „holt do června doklepe".

Jak jsme se do takové situace dostali? Ač všichni budou nyní čpět síru na účet sociálních demokratů, není dnes v poslaneckých lavicích nikoho, komu by se takový vývoj nehodil. Ze všech stran napříč naším politickým spektrem slýcháme proklamace veřejného zájmu na co nejdřívějších volbách, na co nejčasnějším vytvoření politické vlády s odpovědností všemu lidu. Tedy alespoň vlastním voličům. Z modrého, oranžového, zeleného, černého, rudého a teď nově i duhového tábora na nás dopadají předvolební sliby a prohlášení o důležitosti toho či onoho. Zvláště v době hospodářské krize se politici předhánějí v receptech na její zmírnění.

Nechci rozebírat, co kdo konkrétně slibuje a jak kdo hodlá bojovat s krizí. Protože to je teď passé. Přes noc se všechny sliby staly prázdnými slogany. A nástroji květnové přeložené kampaně. Zdánlivá touha po volbách vprostřed krize je pouhá póza. Ve skutečnosti si nikdo z politiků nemohl v současnosti přát, aby kterýkoli z voličů jasně přikázal: „Ty. Ty teď poneseš svou kůži na trh." Všichni moc dobře vědí, že plán ministra Janoty na moření schodku je prosto nezbytný. A i přes ideologickou tvář v hloubi mozků vědí, že není špatný.

Voliči jsou bohužel víc ideologičtí, než praktičtí, a tak by například sociální demokraté mohli mít s bolestivými (i když nutnými) opatřeními obrovský politický problém. A pravice by jimi proti sobě poštvala ještě větší masy lidí. Politická vláda, byť s důvěrou a většinou ve sněmovně, je vždy odpovědna před veřejností a nakonec je to ona (a především politická strana, která ji symbolizuje), na koho se bude plivat.

Současná vláda naproti tomu nemá politickou zodpovědnost žádnou. Zodpovědnost za ni nesou všichni, což je v podstatě totéž, jako by ji nenesl nikdo. Taková vláda může prosadit bolestivá opatření, aniž by na politických stranách ulpěla špína důsledků, které budou mít. Nikdo nebude za těchto okolností obzvláštně zkoumat, kdo zvedl ruku. Zkoumán a viněn bude ten, kdo četl.

Fischer má jedinečnou příležitost stát se státníkem, který nepopulárními kroky provede zemi krizí. Může se stát někým, koho si bude vážit historie, byť ne současnost. Socialisté mohou o osm měsíců déle nadávat na provizorní vládu, ODS může shromažďovat prostředky pro masivnější kampaň v květnu. Zelení dostali osm měsíců extra času na konsolidaci strany a dokázání nemožného, podobně jsou na tom podle jistých průzkumů lidovci. TOP09 může setřást nálepku ad hoc strany a etablovat se. Jediní, koho se současné pletichy nedotýkají, jsou komunisté - disciplinovaný elektorát v letech nikdy nereptal a vždy přišel. Kdo může ztratit? Snad TOP09, jejíž voliči by se mohli opět přiklonit k lidovcům či občanským demokratům a srazit tak raketově rostoucí preference zpět k lidoveckým či zeleným hodnotám.

Blamáž s předčasnými volbami je tedy za námi. Bylo to divadélko nutné pro demokraciemilnou veřejnost, avšak zákulisní politická hra je příliš tvrdá na to, aby dovolila něco tak idealistického a morálně správného, jako nové rozdání karet ve sněmovně. S relativní jistotou si troufám tvrdit, že zde byl způsob, jakým se bez útrap a obtíží s ústavním soudem dobrat předčasných voleb v co nejbližším termínu - samoúčelným ústavním zákonem ukončit k určitému datu funkční období současné sněmovny se současným příslibem, že do tohoto data sněmovna schválí systémovou změnu ústavy o samorozpuštění sněmovny s platností pro další sněmovnu.

Smeteny by tak byly pochybnosti o tom, že je to nesystémové, ad hoc a lze tak odstranit kohokoli z jeho funkce. A vyhovovalo by to i argumentaci, že systémová změna vprostřed funkčního období vztahující se i na toto funkční období zavání právní retroaktivitou. Samozřejmě - Melčák by si nejspíš i tak stěžoval, avšak okolnosti by mohly pozměnit výrok ústavního soudu. A v neposlední řadě - existují tři možnosti, naši zákonodárci napůl vyzkoušeli dvě a o třetí se nikdo ani nezmínil. Nevypovídá to snad, že na volbách až tak eminentní politický zájem není?