Svět se hroutí. Může za to Amerika. Evropa. A ideologie.

Svět se nám hroutí na hlavu a může za to Amerika! Ortodoxní levicově smýšlející člověk nebude pochybovat nad pravdivostí tohoto výroku z přesvědčení. Avšak události posledních dnů, především zemětřesení na Haiti a mediálně živený obraz tamější humanitární krize pomalu i mne – člověka racionálního a v pohledu na svět spíše pragmatického, nežli dogmaticky ideologického – nutí k přemýšlení, zda výše uvedené evangelium mnohých aktivistů nemá něco do sebe.

Zatímco děti překračující mrtvé matky a trosky svých domovů, jak je pozorují lidé v Evropě a Severní Americe na svých televizních obrazovkách, působí na srdce západního člověka neodkladnou potřebou pomoci (v duchu křesťanských tradic, které v sobě má zakódovány i nejzapřísáhlejší ateista v zemi, jakou je Česká republika), zemím rozvojového světa, jako je Čína, skýtá možnost, jak nám na Západě ukázat, že to s lidmi myslí dobře a vlastně je milují.

Nedemokratické a lidská práva nedodržující režimy typu Číny vysílají humanitární pomoc (což je chvályhodné), aniž by však vlastním obyvatelům prokázaly byť jen náznak humanity. A v zemích třetího světa, jako je například Somálsko či Sierra Leone nebo Bhútán lidé, kteří náhodou mají televizi, vidí obraz, který se ničím neliší od toho, který pozorují z vlastních oken. Děti s hladem nafouklými bříšky ve třetím světě netáhnou tolik, jako několik tisíc mrtvých Haiťanů. Zemětřesení je totiž senzace, kdežto hladomor v Africe je běžný.

Nejsem idealista, ani naivní obhájce lidských práv. Spíše realista poukazující na paradoxy. Lidská práva v Číně mne nezajímají a nechci vyřešit hlad ve světě. Na druhou stranu - opravdu schvaluji humanitární pomoc. Ale nesmí se míjet účinkem. Musí fungovat jako například v Turecku či jihovýchodní Asii (Thajsko a Malajsie). Musí fungovat jako přechodná pomoc vládě, aby byla s to překonat kritické období. Málokterá země má reálné kapacity a rezervy k zvládnutí obdobné katastrofy. Nicméně humanitární pomoc v postkoloniálních afrických zemích má tendenci se stát trvalou, a nikoli pouze přechodnou záležitostí. Haiti bohužel takovou je, byť geograficky jinde.

Zde začíná právě ten problém. Svět se nejspíše hroutí a ano, Amerika za to může. Ale může za to taktéž Británie, Francie či Španělsko a jiné koloniální mocnosti. A může za to rovným dílem dnes zkrachovalé dělnické hnutí. Když Evropané objevili Nový svět, zjistili, že jeho osídlení je mnohem, mnohem primitivnější a tudíž snadno podrobitelné. A to stejné zjištění učinili po celém světě v následujících čtyřech staletích. Tím byly položeny základy kolonialismu - divide et impera, po vzoru Říma. Vybudovat nejnutnější instituce a infrastrukturu, přinutit domorodé obyvatele pracovat takřka za nic a produkty odesílat do mateřské země pro urychlení vlastní prosperity. A pro pořádek - domorodci nejsou lidé. Tak vznikala světová zámořská impéria, moderní imperialismus.

Potom však přišla Amerika, mladá, demokratická země, která prošla po občanské válce vnitřní katarzí a odvrhla ideu nebílého nečlověka a přijala černé za lidi, byť s omezenou působností. Idealismus společně s vírou v lidské dobro stvořilo wilsonismus - americký odpor ke kolonialismu, reálpolitice mocenské rovnováhy a především důsledné prosazování práv na sebeurčení. Obě světové války pomohly USA realizovat své ideály - Wilson osvobodil Evropu, F. D. Roosevelt celý svět. Oba prezidenti navázali hospodářskou pomoc USA poválečné obnově na „osvobození národů".

Ani evropský, ani americký přístup však není dobrý. Podíváme-li se na dnešní svět s notnou dávkou generalizace, čím déle bylo dané území kolonizováno, tím lepší podmínky pro samostatnost a stabilitu státu. Příkladem může být Indie, Malajsie, Vietnam či státy Jižní Ameriky (ačkoli zde je to místy sporné). Bez ohledu na to, že ne všude jsou demokracie, dané formy vlády jsou víceméně trvalé a stabilní. Krom toho je neopomenutelným faktem, že společnosti na těchto územích byly státně organizovány již v nekoloniálním období.

Naproti tomu stojí postkoloniální Afrika a Karibik. V případě Afriky dnes existuje minimum stabilních států a jen jediný, který prosperuje. Stabilní africké státy jsou jednak na severu, kde se koncentruje převážně arabské obyvatelstvo, a potom na jihu, kde je JAR a kde ještě nedávno stát spravovali etničtí Evropané. Zbytek Afriky je politicky rozdělen převážně pouze na papíře.

V minulosti však centrální prostor afrických savan a Sahary nikdy neexistoval jinak, než jako prostor, v němž se pohybuje mnoho kmenů a etnických skupin. Koloniální správa si však v rámci zvýšení efektivity žádala rozparcelování území Afriky na menší území, která nerespektovala etnické a migrační hranice jednotlivých kmenů. Fungovalo to, dokud zde existovala vyšší moc (tzn. Evropané), která byla schopna správu efektivně vykonávat (byť násilím a k vlastnímu prospěchu). Ale dnes to nefunguje. Žádný obyvatel Rwandy sám sebe nenazve Rwanďanem, nýbrž je Hutu, nebo Tutsi. A právě tak neexistují Sierra-Leoňané, Liberijci nebo Nigerijci.

V podmínkách 50. a 60. let, i dříve, byl jediným aktérem mezinárodních vztahů stát. Proto bylo třeba vytvořit státy, i když v Africe pro to byly ty nejnevhodnější možné podmínky. Ale bylo to v souladu americkým wilsonismem a právem na sebeurčení, proto se tak na nátlak Spojených států stalo. A totéž se stalo v Karibiku, kde dnes krom Hispánců a domorodců žije značná černošská populace, která byla v minulých staletích rentabilním africkým vývozním artiklem. A přivezla si s sebou stejné potíže, jaké má Afrika, čímž se opět dostáváme ad fontes - k Haiti, černošské říši uprostřed moře, zemi chudáků a gangů, mafie a diktátorů, jakými byli například otec a syn Duvallierovi.

Americký odpor ke kolonialismu kolonialismus nakonec zničil. Evropský přístup ke kolonialismu, tedy zneužívání práce lidí v koloniích a vysávání přírodních zdrojů, byl příkře v rozporu s americkými ideály a musel na ně zákonitě narazit. Neobstál. A dělnické hnutí transformované v komunismus dobylo ty části světa, které nedobyl kapitál a ideologicky pomocí propagandy zaselo odpor k imperialismu a koloniím i tam (ačkoli se samo chovalo dosti imperiálně). A teď nám to celé padá na hlavu. Celý systém je dílem západu, ať již politiky jednoho či druhého, anebo myšlenkami, které jsme rozšířili do celého světa.

Kdyby Spojené státy přehodnotily svůj postoj k imperialismu a Evropané z kolonialismu parazitujícího vytvořili kolonialismus paternalistický, nemusel současný svět trpět neduhy třetího světa, který ten první vytvořil. Byla by to cesta, při níž by bylo porušeno právo na sebeurčení (nebo přinejmenším odsunuto), ale postupně bylo dosaženo lidsko-právních a humanitárních cílů.

Existuje i druhá možnost, ovšem svého času mnohem nepravděpodobnější, než ta první. Existovala možnost připustit, že naše definice státu - tedy na základě teritoriality, obyvatelstva a dvojí suverenity - se nemusí vztahovat na všechny geografické oblasti. Africké státy mohly klidně fungovat i bez teritoriálního principu, pouze na základě obyvatelstva. Tím by se však komplikoval přístup k africkému nerostnému bohatství, které - bohužel - západ potřebuje (či možná lépe „chce"). Nelze těžit někde, kde to nikomu nepatří a nelze nabývat do vlastnictví něco, co nikomu nepatří, z území, které slouží kmenům, byť jej nevlastní.

Současný stav směřuje nejspíš k nějaké formě neokolonialismu. Západní země spolu s dravými zeměmi typu Číny nebo Indie dříve, či později přistoupí namísto současného zajišťování zdrojů na jejich přímou kontrolu. A je obrovskou neznámou, zda bude vůbec možné nějakou (třeba autoritativní) formu paternalistického neokolonialismu zavést, nebo budou lidská práva opět pouze pro vyvolené a ti budou vládnout. Snad se chyby minulosti ještě nestaly neopravitelnými...